Winton: Příběh naděje

Společně s mými spolužáky jsem se usadil do sedadla hořického kulturáku a sledoval, co nás tady vlastně čeká. Stejně jako mnohdy dříve jsme ani pořádně nevěděli, na jaké představení vlastně jdeme. Co jsme ale, přiznávám, mnozí ocenili, byla skutečnost, že jsme přišli o hodiny matematiky a češtiny. Když se najednou na pódiu objevil starší bělovlasý pán, začal mluvit o jistém NICHOLASI WINTONOVI - muži, který těsně před začátkem druhé světové války zachránil 669 (převážně židovských) dětí z Československa. Přiznávám, že jsem ten příběh už znal. Zcela určitě ale ne tak dobře a pana moderátora Zdeňka Tulise jsem tak se zájmem poslouchal. Jeho zápal pro téma mi přišel fascinující a dnes, po letech provázení, vím, že pokud mluvíte o něčem, co máte z hloubi duše opravdu rádi, získáte si tím pozornost mnoha lidí. Poslouchal jsem tak ten neuvěřitelný příběh, který začal v Československu před nacistickou okupací.

PŘÍBĚH PO MNICHOVU

V noci z 29. na 30. září 1938 byla zástupci Německa, Itálie, Francie a Velké Británie podepsána MNICHOVSKÁ DOHODA. Československo se dostalo do situace, kdy evropské mocnosti rozhodly o jeho osudu a ačkoliv se i tak mohlo rozhodnout se bránit, zůstalo by v takovém případě osamoceno. Ani Velká Británie, ani Francie by tomuto malému demokratickému státu nepřišly na pomoc. V Mnichově se rozjel nový příběh Československa. To náhle muselo řešit nejrůznější problémy a bojovat o své území nejen s Němci, nýbrž i s ostatními sousedními státy.

Když Němci vstupovali do československého pohraničí, muselo si mnoho lidí sbalit věci, mnohdy jen ty nejcennější, a odejít. Odejít do vnitrozemí a opustit tak své domovy, kde do té doby žili. V republice i nadále ohrožené nacistickým Německem tak vypukla UPRCHLICKÁ KRIZE. Toto období, které v Československu nastalo po podepsání mnichovské dohody, dnes nazýváme DRUHOU REPUBLIKOU. V tomto období se také měnila povaha Československa - to se snažilo nacistickému Německu co nejvíce vyhovět v takřka všech myslitelných oblastech, včetně protižidovské politiky, kterou nacisté zaujímali. Pokud se tak domníváte, že například první protižidovská opatření u nás zavedli Němci, tak vás bohužel zklamu. Ze zaměstnání byli totiž Židé, kteří pracovali například jako lékaři či advokáti, propouštěni ještě před nacistickou okupací za stále ještě čistě československé vlády.

A navíc, ve vzduchu stále visela hrozba v podobě toho, že se Hitler bude chtít zmocnit i zbylého území republiky - už tolik oslabeného ztrátou pohraničí, kde se dříve nacházelo i mnoho pevností československého opevnění. Zároveň je důležité zmínit ještě protižidovskou politiku, kterou v Německu nacisté rozpoutali.

Už ve dvacátých letech 20. století vyšla Hitlerova kniha Mein Kampf, v překladu Můj boj. Zcela upřímně, je to kniha plná žvástů, překrucování dějin a také rasismu. A právě tématu rasy se Hitler věnuje více než dost. Nejvíc je kniha zaměřena proti Židům. A právě Židé mají být těmi, na koho se Hitler společně s ostatními nacisty speciálně zaměří a které nejprve zcela vyloučí ze společnosti, až nakonec bude rozhodnuto o tom, že mají být všichni vyvražděni. Jak všechna ta slova o vyhnání Židů mohla znít zpočátku jako nadsázka, nakonec právě laxností lidí bylo pro nacisty možné tyto veškeré zvrácenosti zrealizovat. O tom koneckonců v jedné ze svých knih mluví i Hannah Arendtová - židovská filozofka, která zmíněné hrůzy nacismu osobně prožila.

"To, co nacisté sami prohlašovali za svůj hlavní objev - úlohu židovského národa ve světové politice - a za svůj hlavní zájem - pronásledování Židů po celém světě -, pokládalo veřejné mínění za pouhý trik k získání mas nebo jako zajímavý nástroj demagogie."

filozofka Hannah Arendtová, z knihy Původ totalitarismu

Teď se ale vraťme zpět do podzimu 1938.

Československo vinou mnichovské dohody přichází v září o své pohraničí, odkud prchá před postupujícími nacisty mnoho lidí. S nimi však do vnitrozemí Československa prchají také ti, kdo žili v Německu či Rakousku a s nacismem tak již mají své osobní zkušenosti - Židé, političtí oponenti a zástupci dalších skupin uprchlíků.

Z 9. na 10. listopadu pak proběhne tzv. KŘIŠŤÁLOVÁ NOC. Nacisté rozpoutají doslova šílenství, když během této noci vraždí, zatýkají a zavírají do koncentračních táborů židovské civilisty, vykrádají židovské obchody a také synagogy, které nakonec i zapálí. To se přitom odehrává nejen v Německu, nýbrž také v Rakousku, které Hitlerovo Německo nedávno pohltilo, a také v tu dobu již bývalém československém pohraničí, které Hitler anektoval teprve před několika málo týdny. 

A právě Křišťálová noc je momentem, kdy nacisté ztratí veškeré zábrany a celému světu ukáží, že to všechno myslí smrtelně vážně a že pro Židy není v nacistickém světě místo. Dokonce i za cenu toho, že se jich budou muset jednoduše zbavit.

Evropa se najednou zmítá uprostřed obrovského problému, který ale už nejde zastavit. To si uvědomují i dva Angličané, kteří společně sdílí své pohledy na politiku a především právě tu, kterou nacisté rozpoutali. Jeden z nich, MARTIN BLAKE, se vydává do Prahy, která bojuje s přílivem uprchlíků z ještě nedávno československých Sudet, a stejně tak i právě migranty z Německa nebo Rakouska. Práce je tu víc než dost. Je totiž mnoho lidí - obyčejných žen, mužů, ať už mladých či starých, tak i dětí -, kteří potřebují pomoc.

A právě tehdy dobrovolník Martin zatelefonuje svému dobrému příteli, aby se i on vydal do Prahy. Tím přítelem je mladý NICHOLAS WINTON.

ZÁVOD S ČASEM

Dokázali byste si představit, že vezmete do náručí své malé dítě a posadíte jej na vlak, který ho odveze do neznáma? S vědomím, že ho už možná nikdy v životě neuvidíte? Je to těžká volba, že ano? Na druhou stranu byste ale pro své dítě udělali cokoliv, jen aby bylo v bezpečí. V bezpečí, které v zemi, kde žijete, jednoduše není. Představte si, že byste se dívali do očí své holčičky nebo svého chlapečka. Ani slzy by vás ale nesměly zlomit.

Těžká volba, která ale zachránila životy 669 nevinných dětí. Dětí, které byly převážně židovské, což znamenalo, že by v Protektorátu Čechy a Morava byly vystaveny brutálnímu teroru, který by s obrovskou pravděpodobností skončil smrtí v koncentračních táborech. Židé museli zmizet! Nacisté to říkali od začátku. A pokud byste byli Židy, tak právě volbou posadit své děti do vlaku na cestu do Anglie, byste jim zachránili život.

Tato záchrana by nebyla možná bez Nicholase Wintona a jeho spolupracovníků.

To, co těmto záchranným transportům, většinou židovských, dětí předcházelo, byl ale nefalšovaný závod s časem.

***

Nicholas Winton se do pomoci českým uprchlíkům zapojí okamžitě po příjezdu do Prahy. Na nic jiného ostatně ani není čas. Nejen, že nacisté mohou vpadnout do zbytku Československa doslova každým dnem, zároveň ale Nicky čerpá ve svém zaměstnání dovolenou, kterou si vzal, aby se mohl do pomoci uprchlíkům zapojit.

Nicholas Winton ale rozhodně nebyl sám. Vedle Martina, kterého již znáte, v Praze už toho času působili a uprchlíkům pomáhali také DOREEN WARRINEROVÁ či například MARIE SCHMOLKOVÁ.

Abychom si lépe představili, v jaké době se tato část příběhu Nicholase Wintona odehrává, je důležité říct, že už tou dobou se v Praze nachází němečtí agenti, kteří se snaží vypátrat osoby, které Hitler chce i přes jejich pobyt v Československu zatknout - jeho politické odpůrce. Zprostředkování pomoci těmto hledaným lidem, kteří se měli přes Polsko dostat do Velké Británie, měla na starost právě zmíněná Doreen Warrinerová.

Nicholas Winton zároveň komunikuje také se svou milovanou maminkou, které pravidelně píše dopisy. V jednom z prvních stojí:

"Slečna Warrinerová mne již požádala, abych se stal tajemníkem Dětského výboru pro Československo, jehož vytvoření jsem navrhl. Bude to znamenat hodně práce."

Nicholas Winton v jednom z prvních dopisů matce z Prahy

Winton, který pomáhá v pražské kanceláři Britského výboru pro uprchlíky z Československa, je svědkem nesmírně krutých okamžiků, kdy se rodiny snaží zachránit před nacisty, kteří se každým dnem, byť ne vyloženě na mapě, blíží a rodiny si postupně uvědomují, že záchrana vlastně není možná. Koho by však díky odcestování do Velké Británie bylo teoreticky možné zachránit, jsou DĚTI.

Je ale vůbec možné takový záchranný transport zrealizovat? A pokud ano, jaké podmínky bude mít pro přijetí dětských uprchlíků z Československa britská vláda? Právě tyto otázky vypsal Nicholas Winton do dopisu své mamince, kterou tímto požádal o pomoc.

Nicky Winton, tou dobou již sledovaný německými agenty, neustále pracuje na tom, aby bylo možné vypravit první transport dětí do Velké Británie. Stále však vyčkává na seznam podmínek, které si britská vláda stanoví pro to, aby mohla české děti přijmout. V Praze se mezitím rozkřiklo, že se ve městě nachází mladý Angličan, který se snaží pomoci ohroženým dětem. Právě tou dobou je hotel Šroubek na Václavském náměstí, kde je Winton ubytován, v obležení zoufalých rodičů, kteří se jednoduše snaží zachránit své děti. Nicky, jak mu přátelé a nejbližší říkají, vyřizuje veškeré žádosti, zapisuje si jména dětí a zároveň k nim postupně přikládá i fotografie. Právě ty v tomto příběhu ještě sehrají svou roli.

V lednu 1939 pomůže Nicholas Winton při realizování odletu letadla z Prahy do Londýna, na jehož palubě bude 20 dětí. Právě z této události vznikne jedna z nejznámějších Wintonových fotografií, kde drží v náručí malého chlapce Hansiho Becka. Toho dne ale Nicky ještě není organizátorem záchranného transportu, protože stále ještě čeká na seznam podmínek britské vlády.

Ty nakonec obdrží během února a jejich splnění není překvapivě až tak nereálné. Zaprvé, každé dítě musí mít podanou samostatnou žádost, obsahující jak potvrzení od lékaře, tak i kauci na případný návrat ve výši 50 liber. Za druhé, je důležité získat závazek toho, kdo se v Anglii bude o dítě starat, že o něj bude pečovat až do jeho 17 let nebo do okamžiku, kdy bude situace taková, že se bude dítě moci vrátit domů.

TRANSPORTY

V temné době, která stále nabývala na své hrůznosti, se stal mladý Angličan Nicholas Winton pomyslným majákem naděje pro mnoho rodičů, kteří se snažili zachránit, když už ne sebe a především celou svou rodinu, tak alespoň malé děti. Vždy milý, usměvavý muž měl lidský přístup k těm, kteří přitom procházeli velmi těžkými a bolavými okamžiky, kdy si moc dobře uvědomovali, že pokud vše dopadne, jak si přejí, tak své děti, které chtějí odeslat stovky kilometrů daleko do bezpečí Velké Británie, s největší pravděpodobností už nikdy neuvidí.

Je 14. března 1939, kdy přichází čas na první transport dětí z Československa do Anglie. Ten je poprvé organizován přímo Nicholasem Wintonem, který se tou dobou nachází už zpět ve Velké Británii. Na dálku tak musí věřit, že jeho kolegové v Praze zvládnou vše vyřešit a že nenastane jakákoliv nenadálá situace, která by celou záchrannou misi zhatila.

Mezitím se na pražském nádraží v slzách loučí rodiče se svými dětmi. Musí sledovat nešťastné, vystrašené a plačtivé oči svých holčiček a chlapečků a posadit je na vlak. Vlak, který je odveze do neznámých koutů Evropy, avšak do bezpečí. K lidem, kteří se rozhodli, že děti vezmou do své péče.

***

Nastoupili byste do vagonu, ale sami, bez rodičů. Stáli byste s ostatními dětmi u okénka vlaku, u kterého byste cítili, že se pomalu dává do pohybu. Pozorovali byste, nejspíš stále ještě s nechápáním toho, proč musíte odjet od svých nejbližších, jak se vzdalujete od své maminky či tatínka. Zcela jistě byste i na jejich tvářích viděli slzy. Slzy, které už nedokážete zadržet ani vy. Kdy se vrátíte? A uvidíte vůbec ještě někdy svou rodinu? Možná se vám vybaví slova maminky, která vás, ač jste jí sami viděli plakat, uklidňovala, že se brzy znovu shledáte.

***

Odjezd pro děti není lehký. Během posledních chvil na pražském nádraží přišly o celý svůj dosavadní svět. Byla to ale právě rodičovská láska a jejich obrovská síla, která umožnila odjezd milovaných dětí daleko do bezpečí. Narůstající hrozbu pro židovské rodiny potvrdí už příští hodiny. Zakrátko po odjezdu prvního transportu vyhlašuje Slovensko svou samostatnost a následujícího dne, 15. března, němečtí nacisté vpadnou i do zbytku Československa. Den na to oficiálně vzniká PROTEKTORÁT ČECHY A MORAVA, který se má sice tvářit, že má svou autonomní vládu, avšak hlavní slovo zde budou mít Němci.

Hrozba života pod nacistickou nadvládou je tak najednou krutou a bolavou realitou.

I přes vyhlášení protektorátu jsou však nadále vypravovány další transporty převážně židovských dětí. Z Prahy tak odjíždí vlaky, které malým občanům protektorátu dávají naději na přežití války, kterou nacisté již brzy rozpoutají. Je takřka neuvěřitelné, že se z Prahy nakonec podaří do Anglie odeslat 669 ohrožených dětí.

Během následujícího půl roku tak Prahu opouští hned několik vlakových transportů. Další, doposud největší s 250 dětmi, má přijít na řadu 1. září 1939.

KONEC VŠECH NADĚJÍ

Jenže toho dne je nakonec vše úplně jinak. V Polsku se rozezní sirény varující před německým útokem. Adolf Hitler nařídil plnohodnotný útok na svého východního souseda - tímto okamžikem vlastně začíná druhá světová válka. Ta je nakonec také důvodem, proč je zrušen transport dalších dětí do Velké Británie. I přes veškerou snahu Nicholase Wintona a jeho přátel už děti určené na 1. září žádný vlak do Anglie nikdy neodveze. Většina z 250 dětí, které měly toho dne odcestovat, skončí v následujících letech v koncentračních táborech, kde budou svádět příliš těžký boj o své životy. 

Pro Nicholase Wintona i jeho přátele, kteří věnovali své veškeré úsilí tomu, aby pomohli potřebným v Československu, byl krach tohoto transportu bolavou ranou. Začátek tolik obávané války v Evropě znamenal konec všech nadějí pro ty, kteří tolik toužili po tom, aby své ratolesti dostali do bezpečí britských ostrovů.

Jejich naděje se však rozplynuly.

ZNOVUSHLEDÁNÍ V ROCE 1988

Osmasedmdesátiletý Nicholas Winton sedí v hledišti oblíbeného britského televizního pořadu That's Life. Jediné, co ví, je, že v tomto díle bude poprvé veřejně představen Nickyho předválečný příběh - příběh záchrany 669 dětí z Němci okupovaného Československa. Překvapení, které jej ale toho dne čeká, nakonec dojme doslova celý svět.

Když moderátorka otevře Nickyho velký sešit, který je plný fotografií, seznamů a dalších dokumentů souvisejících s přípravou transportů, spočine u jména a fotografie dívky Věry Diamantové. Pro Wintona, který to vše sleduje z první řady, je náhle velkým překvapením, když zjistí, že po jeho levé ruce sedí právě VĚRA GISSING - žena, kterou jako dítě zachránil. Věra jej vezme za ruku, usmívá se na něj a nakonec ho i obejme. Po mnoha desítkách let tak dojde ke znovushledání zachráněné dívky a muže, který tuto záchrannou misi zorganizoval.

Další ženou, která je při natáčení pořadu That's Life usazena vedle Nicholase Wintona, je MILENA GRENFELL - BAINES. Když v červenci 1939 nastoupila do transportu do Velké Británie, bylo jí teprve 9 let. Najednou ale seděla vedle muže, který nejen ji, zmíněné Věře Gissing či také dalšímu přítomnému zachráněnému dítěti HANUŠI ŠNÁBLOVI před desítkami let dal rovněž to, co tehdy ohrožené děti a jejich zoufalí rodiče ze všeho nejvíc potřebovaly - NADĚJI.

"Dorazila jsem tak do londýnského studia a následně potkala muže, který mi zachránil život. Asi chápete, že po všech těch letech je nyní těžké popsat, jak jsem se tenkrát cítila. Ta ohromnost Wintonova činu nám však ještě ten večer nebyla zřejmá – co skutečně udělal a před čím nás vlastně zachránil bylo prostě příliš na to to vstřebat. Na rozdíl od většiny zachráněných dětí, naši rodiče přežili – například oproti rodičům dívky, která seděla na druhé straně od Wintona – Věry Gissing, jejíž rodiče byli zavražděni v koncentračních táborech."

uvedla pro Stíny století Lady Milena Grenfell-Baines

A potom je tu ještě jeden moment z dalšího dílu pořadu That's Life, který obletí doslova celý svět. Okamžik, kdy moderátorka vyzve ty v hledišti, kteří za svůj život vděčí Nicholasi Wintonovi, aby se postavili. To, co zachytily kamery, dodnes dojímá lidi po celém světě.

Tohle je zkrátka vyvrcholení jednoho velkého příběhu, který by nejspíš nevymyslel žádný filmový scénárista. Nicholas Winton nikdy nepřipouštěl, že by byl hrdinou. Byl to ale on, kdo se rozhodl pomoci v době, kdy by bylo mnohem jednodušší a pohodlnější nedělat nic. Záchraně stovek dětí obětoval mnohé a pro tuto záchrannou misi dýchal. Nikdy by ale nebylo možné zachránit všechny, ač bychom si to, společně s Nickym, zcela určitě přáli. Nicholas Winton je podepsán pod záchranou 669 dětí a podle slov jeho dcery Barbary, která v roce 2014 o svém otci napsala knihu, dnes díky tomuto činu žije něco přes 6 000 lidí, kteří Nickymu vděčí za svůj život. Je skoro až neuvěřitelné, kolik životů dokázal Nicholas Winton zachránit. Zvláště, pokud si uvědomíme, že rukou nacistů bylo v rámci holocaustu nakonec systematicky vyvražděno více než 6 milionů lidí, včetně malých dětí.

Nicholas Winton za svůj čin získal celou řadu vyznamenání a ocenění. Se "svými dětmi" zůstal i po odvysílání pořadu That's Life v pravidelném kontaktu, a to až do roku 2015, kdy zemřel v úctyhodném věku 106 let.

Jeho příběh připomínají také památníky přímo na pražském Hlavním nádraží - ať už je to sousoší Nicholase Wintona s dětmi, tak i Památník rozloučení v podobě vlakových dveří. Ten je věnován všem rodičům, kteří projevili tu největší statečnost a i přes veškerou bolest zachránili svým dětem život před nacisty tím, že je posadili na vlak a poslali je do velké dálky do bezpečí. Zkuste se u něj na chvíli zastavit, než poběžíte na váš vlak.

ZAJÍMAVOST:
Při prohlížení Památníku Rozloučení na Hlavním nádraží v Praze si můžete všimnout odlitků rukou - patří "Wintonovým dětem" Mileně Grenfell - Baines a Zuzaně Marešové, stejně jako jejich pravnoučatům.

Zdroj: www.pamatnikrozlouceni.cz

***

Když jsem se Lady Mileny Grenfell-Baines ptal, proč si myslí, že je důležité, aby dnešní mladí lidé znali příběh Nicholase Wintona, odpověděla mi:

"Celý tento příběh je o altruismu – příkladu toho, kdy děláte něco dobrého, aniž byste očekávali odměnu. Staráte se o to, aby další generace vyrostla v dobré lidi, protože, bohužel, okolo nás opět ďábel vystrkuje rohy a přicházející generace se musí poučit z minulosti a zajistit, že takové příšerné věci se už nikdy nesmí znovu stát. Už je nás jen pár, kteří můžou říct "byli jsme tam", a zanedlouho to vše bude jen historie. Takže doufám, že jméno Nicholase Wintona nebude jen jménem v učebnici dějepisu, ale bude tím, o čem moje pravnoučata budou vyprávět svým dětem - o síle lidskosti, které může člověk dosáhnout."

Lady Milena Grenfell-Baines

Tento příběh může být inspirací také pro nás. I dnes totiž žijeme ve složitém a nebezpečném světě. Ať se nám to líbí nebo ne, tak stejně jako tehdy, čelíme nebezpečí války - války, která se odehrává jen několik stovek kilometrů od nás. Tato válka ničí životy všech tamějších mužů, žen a stejně tak i jejich dětí. Společně čelí brutálním útokům a každý den, včetně toho dnešního, trpí a umírají. Mnoho ukrajinských dětí je také unášeno do Ruska na převýchovu. Mají zapomenout, kým jsou a odkud pochází. Je to něco, co si nedokážeme představit.

Nezapomínejme na to. Nezavírejme před tím oči. A buďme tu pro ty, kteří to skutečně potřebují.

Nezapomínejme zůstat lidmi.

…jenže tu ale máme ještě jeden příběh.

Neviděli jsme se něco přes 13 let. Na jaře loňského roku jsem se na Zdeňka snažil najít kontakt a byl jsem rád, když se to podařilo. Po několika týdnech jsme obnovili komunikaci a domluvili se na osobním setkání. Bylo milé, inspirující a pro mě důležité. Měl jsem najednou možnost Zdeňka poznat nejen jako moderátora, ale také jako skvělého člověka, kterému záleželo na tom, aby dělal své přátele a blízké šťastné. Mluvili jsme spolu o Nickym Wintonovi, o současném dění v Evropě i ve světě a také o jeho dlouholeté práci, kterou tolik miloval. Dokonce i během našeho setkání, kdy již několikátým měsícem bojoval s těžkou nemocí, z něj čišela vášeň pro to, na čem celé ty dlouhé roky pracoval.

Ukázal jsem mu dokonce i obraz Nicholase Wintona, který namalovala moje maminka. Debatovali jsme spolu také o tom, jak napsat příspěvek o Nicholasi Wintonovi na Stíny století. Mluvili jsme spolu vždy otevřeně. V tomto příspěvku jsem tak rád zohlednil také jeho nápady.

Poslední telefonát jsme uskutečnili 26. září 2025.

Přesně za měsíc bylo najednou všechno jinak…

***

Zdeňku, byl jsi skvělý chlap, který žil pro to, aby předal jeden důležitý příběh, který jsem si nyní dovolil, trochu jinou formou, odvyprávět také. Ovlivnil jsi mnoho dětí a studentů, kteří se díky Tobě dozvěděli, že i v té nejtemnější době lze najít světlo v srdcích obyčejných lidí. Že i když je nejhůř, tak se může objevit nejeden dobrý člověk, který se postaví zlu. Vzpomínám si, jak jsem Tě v onom hořickém kulturáku poslouchal a uvědomil si, že kdokoliv na světě, včetně mě, může udělat něco dobrého a pomoci tomu, kdo to potřebuje.

Při našem posledním hovoru jsme se shodli, že by tento příspěvek měl být v něčem jiný, a že by měl něco předat i pro dnešní dobu.

Snad se to podařilo.

Děkuji všem, bez nichž by tento příspěvek nemohl vzniknout. Zvláště bych rád poděkoval Lady Mileně Grenfell-Baines a rodině Zdeňka Tulise.

ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:

• Hannah Arendt, Původ totalitarismu, Oiokymenh 2013.

• Vera Gissing, Perličky dětství, Kontrast 2025.

• Jiří Padevět, Kronika druhé republiky, Academia 2022.
• Jiří Padevět, Kronika protektorátu, Academia 2021.

• Barbara Winton, Není-li to nemožné… Život sira Nicholase Wintona, Argo 2014.

Písemný rozhovor s Lady Milenou Grenfell-Baines.

Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)