Prázdné pohledy
Dodnes sledují místa, kde stály jejich domovy. Vidí dokonce na místo, kde dříve bývala jejich škola. Každý den proudí k lidickým dětem návštěvníci a pokládají jim k nohám svíčky či plyšové hračky. Sousoší dětí je totiž dodnes připomínkou zla, kterému byla po atentátu na Reinharda Heydricha vystavena malá středočeská obec Lidice. Ta ztratila všechny své muže, kteří byli zastřeleni. Ženy s dětmi byly převezeny do Kladna, odkud vedla jejich další cesta do koncentračních táborů. Drtivá většina lidických dětí byla nakonec nacisty zavražděna výfukovými plyny. Právě těmto dětem, jejichž životy vyhasly v červenci před 83 lety, je věnován tento příspěvek.
Bylo 12. června 1942, kdy po nekonečném čekání na slámě rozložené na podlaze tělocvičny kladenského gymnázia nacisté rvali ženám z rukou jejich děti. Po všech krutostech, které poslední dny přinesly a kdy ženy s dětmi přišly nejen o své domovy, nýbrž jim byli kamsi odvedeni všichni muži (o tom, že byli zastřeleni, nemohly v tu dobu ještě vědět), jim Němci chtěli sebrat ten nejcennější dar, který měly. V tělocvičně tak vypukla panika, doprovázená pláčem jak nesmírně statečných matek, tak jejich vyděšených dětí.
Ženy i děti prožívaly 12. června trauma, které poté měly mít před očima až do konce svých dní. Dětské duše pociťovaly nejen strach, nýbrž také stesk a ztrátu té největší jistoty, kterou v životě měly. Přicházely o své milované maminky. Přesto od nich ale byly násilně odtrhávány. Nacisté z nastalé paniky šíleli a vyhrožovali, že kdo neuposlechne a dítě neodevzdá, bude zastřelen. Gestapáci výhružně stříleli do stropu tělocvičny a vyžadovali okamžité splnění jejich rozkazu. Přes veškerý vzdor lidických matek a jejich boj o své milované děti se nacistům nakonec podařilo všechna dítka shromáždit a odvézt pryč. Jejich cesta vedla do okupovaného Polska. Ženy, jimž nacisté tvrdili, že se se svými dětmi znovu setkají, byly deportovány do koncentračního tábora Ravensbrück - v Německu.
***
Děti byly převezeny do Lodže. Jejich transport doprovázel telegram, který uváděl, jak s nimi má být naloženo:
"...děti s sebou vezou jen to, co mají na sobě. Nějaká zvláštní péče není žádoucí."Horst Böhme (gestapo, organizátor vyhlazení Lidic)
V Lodži mají lidické děti k dispozici jen velmi málo jídla a doslova tak živoří, a to i přes to, že starší děti se o ty mladší obětavě starají. Žijí ale ve strašných podmínkách na holé zemi a některé děti trpí nemocemi, například zápalem plic. Právě v polské Lodži mají lidické děti čekat na to, co s nimi bude dál. O tom už ale nacisté dávno rozhodli. Až na hrstku dítek, které dají na tzv. poněmčení do německých rodin, bude zbytek bez milosti zavražděn.
O tom, co se dělo s lidickými obyvateli, svědčí mimo jiné dochované dopisy dětí, které v Lodži napsaly svým rodinám. I dnes, po 83 letech je velmi těžké je číst, aniž bychom neměli slzy v očích. Když je děti psaly, bylo o jejich osudu už rozhodnuto. Dopisy byly psány příbuzným a obsahovaly vlastně jediné: prosbu o jídlo, oblečení a další čistě základní věci. Jsou tak dodnes připomínkou zla, kterého tou dobou již byly a zároveň teprve měly být obětí lidické děti.
Pro ty si totiž velmi brzy přijedou náklaďáky, které je odvezou do Chelmna nad Nerem, kde jejich stopy definitivně končí. Je tak poměrně jasné, že právě zde děti z Lidic, stejně jako z Ležáků, zemřely. Jaké ale byly jejich poslední chvíle? To je těžké s jistotou říct. Po týdnech naprosté hrůzy, kdy přišly doslova o všechno, byly nejspíše nahnány na korbu nákladního auta. Pracovníci tábora, kde k hromadné vraždě mělo dojít, za dětmi zavřeli dveře. Řidič usedl za volant, nastartoval motor a přidal plyn. Výfukové zplodiny byly vháněny přímo do prostoru, kde se lidické děti nacházely. Právě tato malá pojízdná plynová komora představuje pro děti místo jejich posledního boje o život, který je ale marný. Děti neměly možnost nikam utéct. Bolest hlavy či nevolnost, kterou vyvolávají horké páry ve spojení se směsí kouře a oxidu uhelnatého, jsou příznaky, které předcházely jisté smrti. Děti, které se ještě snažily bojovat o život, postupně upadávaly do bezvědomí, z nějž se již nikdy neprobudily.
***
Jak šel čas, místo, kde stály původní Lidice, se změnilo takřka k nepoznání. Zároveň se pomalu, ale jistě, blížil konec německé okupace. V roce 1945 se německá nacistická říše, kterou 30. dubna svou sebevraždou opustil i její vůdce Adolf Hitler, zhroutila. Květen pro Československo představoval vytoužené osvobození od nacistické nadvlády.
Přišel také čas na návrat domů. Lidické ženy, které přežily věznění v koncentračním táboře, se vrátily zpět do znovu již svobodného Československa. Ty největší rány ale měly teprve přijít. Zatímco ženy po celé ty roky živořily ve špatných hygienických podmínkách, byly oběťmi násilí a psychického teroru, myslely na to nejdražší, co měly a co je mnohdy udržovalo při životě - své malé děti.
Jenže paradoxně návrat domů představuje tu nejtěžší zkoušku. Ženy, které byly brzy ráno 10. června 1942 odvezeny s dětmi do Kladna, náhle před sebou namísto Lidic spatří zcela holou pláň. Dozví se také, že všichni muži byli zastřeleni. Musí ale najít alespoň své děti. Těch se několik skutečně vrátí, jelikož se je podaří vypátrat. Drtivá většina dětí (88 ze 105), které patřily mezi nejmladší obyvatele Lidic, se ale už nikdy nenajde. Matky však na své děti čekat nepřestávají. Je to například i paní Emilie Rohlová, která věznění v Ravensbrücku přežila a neustále čekala, až se objeví její malá Boženka. To, že i tato dívka našla smrt v pojízdné plynové komoře, nemohla tenkrát vědět.
***
Tragédii, ke které v Lidicích došlo, připomíná právě sousoší zdejších 82 dětí od autorky Marie Uchytilové. Díky ní vzniklo dílo, k němuž dodnes lidé přináší svíčky či plyšové hračky. Svými prázdnými pohledy sledují lidické děti i dnes místo svých domovů a her. Jejich tragický příběh je tak součástí pietního prostoru nacházejícího se vedle nových Lidic. Místo, které nacisté plánovali vymazat z povrchu zemského, stejně jako jeho název z mapy, ve skutečnosti nikdy nepřestalo žít.
Když navštívíte Lidice a budete stát před zmíněným sousoším lidických dětí, zavzpomínejte. Nejen na samotné děti, které byly pohromadě až do té osudné chvíle, nýbrž také na statečnost a sílu jejich matek. Těm totiž, k té veškeré prožité bolesti, zůstaly do konce života vzpomínky na dramatické události v kladenské tělocvičně, kdy jim gestapáci začali vyhrožovat a brát jim to nejdražší, co vůbec měly - nevinné děti.
Děti, kterým by přece nikdo neublížil…
ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:
- Vojtěch Kyncl, LIDICE - Zrození symbolu, Academia 2015.
- Eduard Stehlík, LIDICE - Příběh české vsi, Tváře 2023.
- Pavla Plachá, Zpřetrhané životy - Československé ženy v nacistickém koncentračním táboře Ravensbrück v letech 1939 - 1945. Pulchra 2021.
- Odkaz na článek o denících Emilie Rohlové (iRozhlas)
Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)