Maminka
Je to příběh, který je klíčový pro události okolo atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Je to příběh, který vás, kteří jste byli na mé prohlídce kryptou v pražské Resslově ulici, hodně zajímal. Proto jsem se rozhodl pořádně zpracovat osudy Marie Moravcové - matky dvou dětí, která stejně obětavě jako své děti, chránila také parašutisty, kterým každý den pomáhala, a tím tak riskovala svůj život. Život plný odvahy a lásky navzdory temné době, v níž měla sehrát svou významnou úlohu.
Je rok 1942 a je to již třetí rok, kdy jsou Češi pod tvrdou nacistickou okupací. Není to lehká doba. Teprve nedávno (v září 1941) přijel do protektorátu Reinhard Heydrich a okamžitě rozpoutal teror plný zatýkání a také rozsudků smrti. Jsme navíc v době, kdy ještě nic nenasvědčuje tomu, že by již za několik let mělo nacistické Německo prohrát druhou světovou válku, kterou začalo 1. září 1939. Naopak, v denním tisku se objevují informace o úspěších německé armády v dalekém Sovětském svazu. Ani v západní Evropě to nevypadá, že by se mělo cokoliv pokazit. Zapojit se tak v tuto chvíli do odboje by tak mohlo být vnímáno jako naprostá šílenost.
V Praze, konkrétně na Žižkově v Biskupcově ulici, žije hned několik odvážných, kteří se i přes nacistický teror nenechávají zastrašit, přestože vědí, že jakákoliv odbojová činnost je trestána smrtí. Stejně jako JAN ZELENKA - HAJSKÝ či manželé RŮTOVI, se se svou rodinou do odboje již před nějakým časem zapojila také MARIE MORAVCOVÁ. Ta žila v bytě v pražské Biskupcově ulici společně se svým manželem ALOISEM a také 21letým synem VLASTIMILEM, často přezdívaným "AŤA". S manželem měli ještě jednoho syna, MIROSLAVA. Ten ale odešel do zahraničí, aby bojoval proti nacistům.
Pokud jste viděli film Anthropoid (2016) s Cyllianem Murphym a Jamiem Dornanem v hlavních rolích, mohli jste i v tomto snímku spatřit postavu "Ati" Moravce. Ve filmu je to ještě hodně mladý kluk. Ve skutečnosti mu bylo 21 let a pracoval jako pojišťovací inspektor.
JARO 1942
Byt Moravcových byl pomyslným symbolem naděje - majákem pro parašutisty, kteří byli z Velké Británie vysazeni zpět do protektorátu, aby zde plnili své úkoly. Musíme si ale uvědomit, že domov, kam se měli vrátit, byl najednou nepřátelským územím. Kdokoliv parašutisty mohl udat, stejně jako se mohla pokazit celá řada dalších věcí. Každý výsadkář tak potřeboval tunu štěstí každý den. Nevěděli byste, komu můžete věřit a na koho si naopak musíte dávat pozor.
Do bytu Moravcových se nakonec dostali také parašutisté JAN KUBIŠ společně s jeho nejlepším kamarádem JOSEFEM GABČÍKEM. Jejich úkol nesl krycí název Anthropoid a jednalo se o provedení atentátu na Reinharda Heydricha. Ten byl tím, kdo společně s Karlem Hermannem Frankem organizoval hrůzovládu nad Čechy a byl také strůjcem konečného řešení židovské otázky - holocaustu, na jehož konci je více než 6 milionů zavražděných Židů.
Marie Moravcová, která ještě před okupací působila jako zdravotní sestra pro Československý červený kříž, se pomoci československým parašutistům ujala velmi aktivně. Nejen, že je u sebe doma ubytovávala, nýbrž jim také vařila a zásobovala je. Byt Moravcových však nenavštěvují pouze Jan s Josefem, nýbrž také parašutisté ze skupiny Silver A. Útočiště tu poté najdou také členové výsadkářské skupiny Out Distance včetně mladého Karla Čurdy, jemuž se také dostane obětavé péče a pomoci. Právě jeho také jednoho dne syn Marie přezdívaný "Aťa" autem odveze do Plzně. To proto, aby se výsadkář Karel Čurda zapojil do plnění úkolu, jímž má být navádění britských bombardérů na továrny Škodovky v Plzni, kterou toho času Němci využívali pro své válečné účely.
ATENTÁT NA HEYDRICHA
Byt Moravcových se pro parašutisty v utajení stává klíčovým místem. Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří se ukrývají nejen u Marie Moravcové a její rodiny, ale také dalších rodin zapojených do odboje, postupně připravují atentát na Heydricha a o svém úkolu nechtějí nic prozradit. O tom, co oba parašutisté chystají, však Moravcovi, stejně jako několik málo dalších odbojářů, vědí. "Aťa" dokonce od své kamarádky z dětství sežene dámské jízdní kolo, které v dubnu předá Josefu Gabčíkovi.
Je 27. KVĚTNA 1942, kdy Josef Gabčík míří samopalem na Heydrichův mercedes v pražské zatáčce v Libni. Nevystřelí. Náhle však Jan Kubiš hodí bombu k autu, dojde k výbuchu a na místě vzniká absolutní chaos. Heydrich útok přežije a oba parašutisté se musí dát na útěk. Zatímco Jan Kubiš popadne své jízdní kolo a ujíždí do pražských Vysočan, Josef Gabčík se ke kolu, které mu Vlastimil "Aťa" Moravec nedávno předal, již nemá šanci dostat. Prchá před Heydrichovým řidičem a během svého útěku jej bude muset setřást tím, že jej dvakrát postřelí.
Ještě toho dne je vyhlášeno STANNÉ PRÁVO a začne tak jedno z nejtemnějších období českých moderních dějin. Parašutisté Kubiš a Gabčík musí žít s vědomím, že Reinhard Heydrich přežil, je v péči lékařů a jejich úkol se tak nepodařilo splnit. Se stejným vědomím žijí také manželé Moravcovi, pro které, stejně jako pro další statečné odbojáře, budou následující týdny plné strachu. Přesto se Moravcovi, stejně jako další odvážní, nevzdají a parašutistům nepřestanou pomáhat.
TEROR A ZRADA
Praha je uzavřena a není možné ji jen tak opustit. Začínají také domovní prohlídky a zatýkání. Ti, kteří atentátníkům pomáhají a nebo vědí o jejich úkrytu a neoznámí to, mají být zastřeleni společně se svými rodinami. Brzy začnou každodenní popravy a jména zastřelených budou moci všichni číst na vyvěšených červených plakátech či poslouchat z rozhlasu. Mezi lidmi nastává strach, aby jednou neoznamovali popravu jejich blízkých či přátel.
Ač by tato atmosféra mohla mnohé odradit od další pomoci, Jan Kubiš, Josef Gabčík, stejně jako další parašutisté, nachází i v této nebezpečné době podporu u řady rodin zapojených do odboje, včetně Moravcových. Marie a její rodina je ochotna pomáhat také po 4. červnu, kdy v nemocnici na následky zranění zemře Reinhard Heydrich. Jen o několik dní později je obklíčena a vyhlazena obec Lidice. Nacisté stále stupňují teror a ukazují, že se nezastaví před ničím.
Jeden z parašutistů, kterému pomáhala i Marie Moravcová, už v Praze ale není. Karel Čurda totiž přečkal policejní razii v jednom z pražských domů, kde bydleli další manželé zapojení do odboje (Bautzovi) a poté, jen den po atentátu, odjel ke své mamince do Nové Hlíny u Třeboně. Zde, oddělen od ostatních parašutistů, propadal Karel Čurda strachu a dost možná také nátlaku ze strany maminky i jeho sestry. V tisku se dočetl o vyvraždění rodin parašutistů, které osobně znal, například Oldřicha Pechala, jehož příběh si můžete přečíst v tomto článku. Stejně jako ostatní slyšel o vypálení Lidic a čím dál více tak podléhal strachu, který v něm neustále prohlubovala německá propaganda. Proto Karel Čurda jednoho dne sepíše udavačský dopis, který odešle na četnickou stanici do Benešova. Napíše jej anonymně a zmíní zde jména jména atentátníků na Reinharda Heydricha, tedy Josefa Gabčíka a Jana Kubiše.
Mezitím se parašutisté, kteří se v době atentátu nacházeli v Praze, ukrývají v kryptě pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici. Je jich tu celkem sedm - Josef Gabčík, Jan Kubiš, Josef Bublík, Jan Hrubý, Josef Valčík a Jaroslav Švarc. Společně s nimi zde našel úkryt také Adolf Opálka, který byl s Karlem Čurdou ve stejné výsadkářské skupině Out Distance. Ten si patrně o svého parťáka dělal starosti. O tom, co se s Čurdou stalo, nejspíš vůbec nevěděl a těžko říct, jestli by jej napadlo, co se mezitím honí v hlavě mladého parašutisty ukrývajícího se na jihu Čech.
Zatímco (nejen) Marie Moravcová nadále pokračuje ve své obětavé pomoci parašutistům ukrývajícím se v pravoslavném chrámu, rozjíždí Karel Čurda další dějství, které bude mít tragickou dohru. Je totiž 16. června 1942, kdy mladý Karel odjíždí do Prahy. Zde nejprve navštíví rodinu Svatošových bydlící jen kousek od Staroměstského náměstí. Ptá se na ostatní parašutisty, ale Svatošovi mu tentokrát nepomohou. Čurda se chová divně a může to být provokatér od gestapa. A právě na gestapáckou služebnu Karel Čurda vyrazí poté, co opustí byt Svatošových. Třese se po celém těle a ptá se po komisaři. Když je k němu přiveden, začne se vyptávat, co se stane jemu a jeho rodině, když bude vypovídat. Po ujištění, že se nikomu nic nestane, začne Karel Čurda udávat. A udává všechny, o nichž ví a kteří mu, stejně jako dalším parašutistům, dosud obětavě pomáhali. Včetně Svatošových, u kterých byl teprve před chvílí, včetně odbojářů žijících mimo Prahu (v Plzni, Pardubicích a dalších místech) a včetně Marie Moravcové a její rodiny.
ZATÝKÁNÍ A VÝSLECHY
Do bytu Moravcových vpadne gestapo již 17. června brzy ráno. Doma jsou pouze manželé Alois s Marií. Gestapo je oba potřebuje živé. Marie však pro případ, že by si pro ni německá tajná policie přišla, měla plán. Jednoho z gestapáků požádala, aby si mohla před odchodem ještě odskočit na toaletu. Když jí to bylo umožněno, požila jed, který měla pro všechny případy připravený neustále při sobě v medailonku na krku.
Marie, která byla bez nadsázky maminkou nejen pro své dva syny Miroslava a Vlastimila, nýbrž také pro parašutisty, kterým obětovala i svůj život, zemřela do několika okamžiků. Gestapo ji tak již nemohlo fyzicky a psychicky týrat a nemohli z ní dostat žádné informace. Tělo třiačtyřicetileté ženy gestapáci odvezli, stejně jako Aloise, kterého se jim podařilo zatknout.
Toho dne chtěla přijít do Resslovy ulice, aby poblahopřála k svátku parašutistovi Adolfu Opálkovi. Protože se však do kostela nakonec nedostavila, zavolal kaplan VLADIMÍR PETŘEK, který se v kostele o parašutisty po celou dobu staral, do bytu v pražské Biskupcově ulici. Měl starost, proč se Marie v kostele nakonec neobjevila. V bytě se však zrovna nacházel jeden z gestapáků, který se skvělou češtinou dokázal z nepříjemné chvíle vymluvit.
Gestapákům se nakonec podařilo zatknout také syna Vlastimila. Ten, stejně jako jeho otec, byl mučen s nepředstavitelnou brutalitou. Oba však statečně odolávali neustálému zastrašování a také ukrutné fyzické bolesti. Ačkoliv "Aťa" vydržel mnohé, nakonec jej zcela ochromí, když mu gestapáci ukáží mrtvolu jeho milované maminky Marie Moravcové, o které dosud nevěděl, že spáchala sebevraždu. Až v tento moment, večer 17. června po mnoha hodinách tvrdých výslechů, Vlastimil poprvé promluví. Sdělí, že mu jeho maminka řekla, že kdyby bylo nejhůř, ať se jde schovat do katakomb kostela v pražské Resslově ulici, aby se zachránil.
O den později sedm parašutistů svede v pravoslavném chrámu a jeho kryptě svůj poslední a statečný boj proti nacistické přesile.
ZÁVĚREM
Asi se ptáte, co se stalo s Aloisem a jeho synem Vlastimilem. Byli tvrdě vyslýcháni, až nakonec v říjnu 1942, po několikaměsíčním věznění, bylo rozhodnuto o jejich dalším osudu - společně s dalšími byli v nepřítomnosti odsouzeni k trestu smrti. Oba muži zemřou 24. ŘIJNA 1942 odpoledne v koncentračním táboře Mauthausen. V posledních momentech jejich života si mají myslet, že je čeká lékařská prohlídka. Na smrt jdou každý sám. Jsou vyzváni, aby se postavili na výškoměr a za okamžik se ozve výstřel. Alois umírá v 15:08, jeho syn o další dvě minuty později. Jedná se o dvě z celkem 262 obětí, které jsou v Mauthausenu toho dne zavražděny. Ti všichni byli zapojeni do pomoci československých parašutistů a nebo byli jejich příbuznými.
***
Jelikož jsem už na "Aťu" slyšel několikrát dotaz, jestli to byl opravdu on, kdo "parašutisty prásknul", rád bych to uvedl na pravou míru. Je nemožné si představit, jakým hrůzám byl, společně s dalšími zatčenými, na gestapu vystaven. Nikdo z nás nemůže říct, jestli by takové brutální mučení vydržel, ani případně jak dlouho. Vlastimil "Aťa" Moravec ale vydržel mnohé. Nakonec jej zlomil až pohled na mrtvé tělo jeho milované maminky. Pokud snad máme pochybnosti o Vlastimilově odvaze, zkusme si sáhnout do vlastního svědomí, zda-li bychom dokázali vydržet tolik, co vydržel on.
Možná jste se setkali s tvrzením, že gestapo mělo Vlastimilovi ukázat uříznutou hlavu jeho maminky, případně se dokonce mělo jednat o uříznutou hlavu naloženou v akváriu. Ačkoliv se něco takového objevuje v románových zpracováních či filmu Anthropoid (2016), není to s největší pravděpodobností pravda.
***
Příběh Marie Moravcové, "tety" a nebo "mámy", jak ji oslovovali českoslovenští parašutisté, kterým pomáhala, je příběhem neobyčejné statečnosti. Společně se svou rodinou se snažila bojovat proti nacistickým okupantům a také teroru, kterou do Čech Němci přinesli. Ve svých posledních chvílích se snažila chránit nejen parašutisty, nýbrž také svou vlastní rodinu.
Tento příběh, stejně jako příběhy dalších rodin, které si brzy představíme, nám ukazuje, že i když je nejhůř, tak nikdy nejsme sami. Pamatujte na to i vy.
ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:
- Michal Stehlík, Martin Groman, Přepište dějiny podruhé, Jota 2022.
- Vojtěch Šustek, Atentát na Heydricha a následný teror proti Čechům, Scriptorium 2025.
- Vojtěch Šustek, Atentát na Reinharda Heydricha a druhé stanné právo na území tzv. protektorátu Čechy a Morava - Svazek I., Scriptorium 2012.
- Pavel Kmoch, Operace Anthropoid: Epilog, Academia 2018.
- Jiří Padevět, Průvodce protektorátní Prahou, Academia 2018.
- Vlastislav Janík, Jaroslav Čvančara, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek, Pamětní kniha 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Scriptorium 2022.
Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)