Máme se bát atomovek?

Vítejte v troskách lidské civilizace. Vítejte ve světě, kde se lidstvu dostala do rukou moc vymazat z povrchu zemského během několika vteřin celé město i s jeho obyvateli. Lidstvo dostalo schopnost vlastního sebezničení. Žijeme ve stínu této moci a jsou okamžiky, stejně jako byly v průběhu posledních desetiletí, kdy se sami bojíme, aby nebyla použita proti nám a abychom této zničující síle nikdy nemuseli pohlédnout přímo do oněch pomyslných očí. Nebo je to naopak paradoxní pojistka míru? Vítejte u příspěvku, kde si popíšeme jeden z nejvýznamnějších a zároveň nejstrašnějších vynálezů nejen 20. století, nýbrž celých lidských dějin - atomovou bombu.

ATOMOVÁ BOMBA. Tato zbraň je na jednu stranu pro mnohé fascinující, nicméně pro všechny zůstává děsivou představou toho, kam až může vyeskalovat válečný konflikt, do nějž by byl zapojen alespoň jeden stát, který tuto bombu vlastní. K tomu, aby tato zbraň mohla vůbec vzniknout, přispěli v roce 1938 dva němečtí fyzici, kteří přišli na to (a samozřejmě prokázali), že je možné rozdělit jádro uranu na dvě nebo více částí. Pomocí neutronů cíleně bombardovali uran až došlo k jeho štěpení. Jednalo se o první z mnoha kroků, které vedly k sestrojení jaderné zbraně.

Jak již ale bylo řečeno, tento objev přišel v roce 1938. Tou dobou, jak víme, se v Evropě pomalu ale jistě schylovalo k válce. Krátce před jejím vypuknutím (a tedy před německým útokem na Polsko, ke kterému došlo v září 1939) dorazil americkému prezidentovi Rooseveltovi varující dopis s autogramem významného německého fyzika ALBERTA EINSTEINA. Jednalo se o dopis extrémní důležitosti, jelikož zde nejen Einstein varoval před možností, že by se němečtí nacisté mohli pokusit sestrojit nepředstavitelně silnou bombu, která by se mohla stát realitou v nejbližších letech. V tomto varovném dopise si prezident Roosevelt přečetl také zmínku o (již bývalém, jelikož dopis byl psán v srpnu 1939, kdy již existoval protektorát Čechy a Morava) ČESKOSLOVENSKU, kde se nacházely uranové doly, které nacisté, stejně jako celou bývalou republiku, rovněž zabrali.

***

Tak jo, máme tady situaci, že válkychtivé nacistické Německo nejspiš pracuje na vzniku vlastní atomové bomby - zbraně, která má možnost změnit svět a která by mohla mít schopnost zničit vše živé na klidně i kilometry daleko díky jedné jediné explozi. Spojené státy americké odmítali pouze čekat, až si Němci bombu sami vyrobí. Rozhodli se tak zapojit do jednoho z nejšílenějších závodů, na němž měl (bez nadsázky) záviset osud celého světa. Američané tak spustili tajný PROJEKT MANHATTAN, tedy práci na vzniku vlastní atomové bomby.

NIČITEL SVĚTŮ

Kdy vlastně skončila druhá světová válka?

V Evropě skončila 8. května 1945 v momentě, kdy bylo poraženo nacistické Německo. Například ale Rusové slaví konec války až následující den - 9. května, což je ale na samostatný článek 🙂
Pořád ale probíhala válka v Tichomoří mezi USA a Japonskem - definitivní konec druhé světové války tak nastal až 2. září 1945.

Přesuňme se však v čase do 15. července 1945. Právě tehdy má totiž dojít k velmi důležitému testu. Robert Oppenheimer vyleze na věž, kde se nachází obří zavěšená kovová koule. Je to velmi krátká zastávka před tím, k čemu má již brzy dojít. Nadejde totiž noc a Robert Oppenheimer, společně se všemi, kdo na tajném plánu doposud pracovali, očekávají to, na co se celou dobu připravovali. Navzdory špatnému počasí, kdy někteří navrhovali odložení, nakonec dojde k testu s názvem TRINITY. Je velmi brzy ráno 16. července 1945 a svět zažije první výbuch atomové bomby. K zapálení atmosféry, z čehož také panovaly obavy, nedojde. Testovací výbuch je úspěšný a neobyčejně děsivý. Jak prohlásil americký chemik James Conant, očekával rychlý záblesk světla. To, co ale viděl, jej ale vystrašilo. Bílé světlo totiž zaplnilo oblohu až tak moc, že se Conant domníval, že hoří celý svět. Na okamžik se bál, že se něco pokazilo.

Atomová bomba je skutečností, teď už ji zbývá jen použít…

"Věděli jsme, že svět už nikdy nebude stejný. Někteří se smáli, jiní plakali. Většina mlčela. Vzpomněl jsem si na větu z konce Bhagavadgíty. Višnu se snaží přesvědčit prince, aby se zhostil svých povinností, vezme na sebe podobu válečníka s rozličnými zbraněmi a prohlásí: "A teď jsem se stal smrtí, ničitelem světů." Myslím, že něco podobného v té či oné podobě jsme cítili tenkrát všichni."

Robert Oppenheimer v pořadu The Decision to Drop the Bomb (1965)

PEKLO NA ZEMI

Jak se zbraní, kterou do testu Trinity lidstvo neznalo, naložit? O tom se vedly spory i mezi těmi, kdo měli na dění okolo použití atomové bomby nějaký vliv. Někteří například navrhovali varovný výbuch, kterým by vyzvali Japonsko, aby se okamžitě vzdalo. Rozhodnuto ale bylo jinak. Bylo 6. SRPNA 1945, kdy se nad japonským městem HIROŠIMA objevila tři letadla. Jedno z nich, s názvem Enola Gay, otevřelo pumovnici a v 8:15 ráno k zemi shodilo bombu, jejíž sílu měly již brzy poznat statisíce lidí o několik kilometrů níže.

To, k čemu došlo v Hirošimě, se nedá nazvat jinak, než absolutním peklem. Výbuch vytvořil obrovskou žhavou kouli, jejíž žár byl natolik silný, že se lidé, kteří se nacházeli v místě výbuchu či jeho těsné blízkosti, doslova vypařili. Budovy výbuch srovnal se zemí a v troskách uvěznil tisíce lidí. Mezi nimi byla také slečna Tošiko Sasaki, kterou uvěznily ruiny válcovny plechu. Měla vedle sebe středoškolačku volající, že má zlomenou páteř. Když se nakonec objevila pomoc, tak mladá slečna zjistila, že se o žádnou zlomeninu nejedná. Podařilo se jí dostat ven, zatímco Tošiko Sasaki musela dál čekat na záchranu, navíc ještě s vědomím, že není dost lidí, kteří by ji mohli pomoci. Nakonec se ale přeci jen dočkala. Když ji několik mužů vytáhlo ven zpod trosek, skryli ji, společně s vážně zraněnou ženou, která přišla o prsa a mužem, jehož obličej připomínal cokoliv jiného, než obličej. Tito tři lidé spolu sdíleli malý prostor pod provizorním přístřeškem a ukrývali se před deštěm.

Bomba, která vybuchla nad Hirošimou, vzala život více jak 100 000 lidí. Umírali nejen během milisekund absolutním vypařením v momentě výbuchu, nýbrž také pod troskami budov, uhořeli a nebo je také například zabila silná tlaková vlna. Mnozí však umírali později, dokonce i když doposud nevypadali, že by utrpěli jakákoliv vážná zranění. Podle toho, jak vzpomínal reverend Kijoši Tanimoto, nebylo možné rozeznat živé od mrtvých, jelikož i ti, kdo doposud žili, většinou leželi nehybně, byli potichu, neplakali a neozýval se ani křik bolestí. Bylo zkrátka ticho. Lidé umírali, ačkoliv nebyli popálení či jinak poranění. S čím totiž musela jejich těla svádět velmi těžký boj, byla radiace, která se uvolnila atomovým výbuchem.

"Holčička měla po těle otevřené rudé spáleniny, jež ji ve slané vodě musely hrozně bolet. Začala se silně třást a znovu opakovala, že je jí zima. Otec Kleinsorge si od někoho poblíž půjčil deku a holčičku do ní zabalil, ona se ale třásla čím dál víc a opakovala: "Je mi taková zima!" Najednou se přestala třást, umřela."

úryvek z knihy Johna Herseyho Hirošima

ATOMOVÝ TEROR

Výbuchem atomové bomby, která Hirošimu smetla ze zemského povrchu, se svět definitivně změnil. Američané otevřeli pomyslnou Pandořinu skříňku a vypustili nepředstavitelnou sílu, která během několika vteřin zničila celé město a vypařila desetitisíce lidí. Ačkoliv občané Hirošimi dlouho nevěděli, co se vlastně stalo a jak strašlivou zbraň na ně Američané shodili (dokonce panovaly nepravdivé zvěsti o tom, že celé město bylo z letadla polito benzinem a zapáleno), americký prezident Harry Truman, který ve funkci vystřídal předchozího prezidenta Roosevelta (ten zemřel v dubnu 1945), pronesl, že nyní mají USA novou a mocnou zbraň, která zničila město Hirošima. Zároveň vzkázal Japoncům, že teď mají ještě pořád možnost se vzdát a nebo mohou očekávat další atomové útoky.

Japonsko se však stále nevzdalo a tak nadešel 9. SRPEN 1945, kdy se nad městem NAGASAKI objevil podobný hřibovitý mrak, který se nedávno vznášel nad hořící Hirošimou. Žhavá koule o průměru přibližně 230 metrů spálila vše živé i neživé, a stejně jako v Hirošimě, společně s následnou tlakovou vlnou či ozářením zabila těsně po výbuchu desetitisíce lidí. Stejně jako v Hirošimě lidé umírali také později na následky vážných zranění či nemoci z ozáření. Jak prohlásil Hiroši Šibajama, který se vydal směrem do středu města Nagasaki poté, co spatřil explozi, tak: "lidé byli tak silně popálení, že nebylo možné rozeznat jednotlivé části jejich obličejů, a celí zčernalí, jako kdyby je pokryly saze."

Po této zkáze, která navázala na tu v Hirošimě, se Japonsko vzdalo. Druhá světová válka se stala definitivně minulostí.

NA TENKÉ HRANICI JADERNÉ VÁLKY

Druhou světovou válku ale měla brzy nahradit válka nová - tentokrát mezi Západem v čele s USA a Východem, kde měl hlavní slovo Sovětský svaz. Obě tyto mocnosti, které se dříve podílely na porážce nacistického Německa, najednou stály proti sobě. Období, které trvalo od druhé poloviny 40. let (tedy těsně po druhé světové válce) až do roku 1991, dnes říkáme STUDENÁ VÁLKA. Jednalo se o dlouhé politické napětí, kdy obě země soupeřily v mnoha oblastech - včetně dobývání vesmíru ale také ve zbrojení. A když mluvím o zbrojení, mám na mysli i to jaderné.

Rok 1945, kdy disponovali ničivou silou atomových bomb jen a pouze Američané, byl už pryč. Také Sověti totiž začali pracovat na svém jaderném programu.

Už v roce 1949 přišla první velká krize okolo blokády Berlína. Už tohle byla první zkouška, jestli spor mezi Západem a Sovětským svazem přeroste ve válku, která by svou ničivostí mohla být klidně i válkou poslední. Pokud byste však byli Američanem, tak v té době je sice další válka něčím, co fakt nechcete, nicméně máte pořád výhodu toho, že jaderné zbraně má na celém světě jen a pouze vaše vláda. Problém však nastává o několik měsíců později, jelikož v srpnu 1949 získává svou první atomovou bombu také Sovětský svaz.

Je to okamžik, kdy se situace výrazně mění. Jak Spojené státy, tak i Sovětský svaz, se pustí do závodů ve zbrojení. Na obou stranách dochází k testování jedné jaderné zbraně za druhou. V roce 1954 například proběhne americká jaderná zkouška CASTLE BRAVO, kdy je odpálena nejsilnější bomba, kterou kdy Američané vůbec otestují. Výbuch byl asi tisíckrát silnější než ten, ke kterému v roce 1945 došlo v Hirošimě. Děsivá představa, nemyslíte?

I tak tento jaderný test ale bohužel není tím nejsilnějším, k němuž v lidských dějinách došlo. Pro ten úplně nejsilnější a nejděsivější se musíme vydat do roku 1961, kdy v říjnu Sovětský svaz odpálí TSAR BOMBU. Záblesk světla je viditelný až na 1000 kilometrů daleko a ostrov, nad nímž došlo k výbuchu, doslova zmizí. Tsar bomba je tak nejsilnější jadernou zbraní, kterou kdy kdo odpálil. Její síla byla 50 megatun TNT. 

Jen pro představu, bomba nad Hirošimou měla sílu cca 15 kilotun TNT. Výbuch Tsar bomby tak byl více jak 3300x silnější než ten nad Hirošimou.

Následující rok po výbuchu Tsar bomby se svět ocitl asi úplně nejblíže jaderné válce. Takzvaná KARIBSKÁ KRIZE se naprosto vyhrotila poté, co Sověti rozmístili své rakety na Kubě, čemuž zase předcházelo umístění amerických raket v Turecku. Celé to vyeskalovalo v americkou blokádu Kuby a situace se postupně dostala až do momentu, kdy se před očima celého světa schylovalo k případné jaderné válce. Strach z toho, jestli se lidé dalšího dne vůbec ještě probudí, byl takřka všudypřítomný.

Kdo spolu naštěstí zůstal navzdory kritické situaci v kontaktu, byli americký prezident J. F. Kennedy a sovětský vůdce Nikita Chruščov. Oba si velmi dobře uvědomovali nejen svou vlastní sílu ale i sílu svého protivníka. Oba věděli, že jaderná válka nemůže mít vítěze a že se jedná o vzájemné totální zničení. A právě proto, jak těsně se svět v roce 1962 vyhnul jaderné válce, bylo potřeba více spolupracovat. Ono uvědomění si absurdnosti jaderné války a jejích devastujících následků nás nakonec dostává do velmi paradoxní situace.

ZVLÁŠTNÍ JISTOTA MÍRU?

Hirošima a Nagasaki jsou doposud jedinými příklady toho, kdy byly ve válečném konfliktu použity jaderné zbraně. Je zvláštní to říct, ale je dost možné, že jsou to právě atomovky, které nás chrání před jadernou válkou. Jednoduše proto, že jakmile by jedna země použila své atomové zbraně, má 1000% jistotu, že přijde odvetný a rovněž strašlivě ničivý jaderný úder. Použít atomovou bombu je tak něco absolutně šíleného, co se prostě nemůže vyplatit.

Když 27. února 2022, tedy jen tři dny po ruském útoku na sousední Ukrajinu, prezident Vladimir Putin nařídil uvést ruské jaderné zbraně do vysokého stupně bojové pohotovosti, celý svět žil ve strachu z toho, co bude dál. A právě během ruské války na Ukrajině můžeme sem tam zaslechnout výhružku od ruských představitelů, která však má jednu brzdu - právě ono vědomí vzájemného zničení a okamžité odvety.

BRÁT VÁŽNĚ ALE NEPANIKAŘIT 🙂

Ačkoliv můžeme číst na internetu různá prohlášení a výhrůžky ruských představitelů, kteří čas od času připomenou, že jejich země vlastní jaderné zbraně, je důležité myslet racionálně a zbytečně nepropadat strachu. Použití jaderných zbraní je totiž extrémně nepravděpodobné. Je to dáno právě tou ničivostí, kterou tyto bomby disponují. A to, že ani Rusko vlastně jadernou válku nechce, můžeme sledovat i na tom, že prezident Putin (podobně jako v letošním roce také například Pákistán vůči Indii) či další představitelé Ruska neustále vyhrožují možností nasazení jaderných zbraní, pokud spojenci Ukrajiny překročí "tu a onu" pomyslnou "červenou čáru". To se už ale od začátku války stalo mnohokrát a dosud jsme (naštěstí) nebyli svědky žádného jaderného výbuchu.

Není ale možné brát na lehkou váhu výhrůžky a zastrašování nejen ruskými politiky ale také propagandisty, kteří volají po jaderných útocích na Ukrajinu, Spojené státy či evropské metropole. Něco takového je absolutně nezodpovědné. Pořád ale mějme na paměti, že chtít jadernou válku nedává smysl, protože z takové války nezíská nikdo nic jiného, než vlastní absolutní zničení. A právě to si uvědomují všichni, kdo ty jaderné zbraně mají.

V tuto chvíli vlastní jaderné zbraně: USA 🇺🇲 a Rusko 🇷🇺 (dohromady vlastní 90 % všech jaderných bomb na světě) a dále pak Velká Británie 🇬🇧, Francie 🇫🇷, Čína 🇨🇳, Indie 🇮🇳, Pákistán 🇵🇰, Severní Korea 🇰🇵 a s největší pravděpodobností také Izrael 🇮🇱.

Podlehnout strachu z války, navíc ještě ke všemu té jaderné, je bohužel velmi snadné a sám jsem toho důkazem. Přiznám vám to zcela upřímně, protože vím, že tu mohou být i další, kteří to mají podobně. Sám jsem po začátku války na Ukrajině podlehl obavám z toho, aby Rusko jednou jadernou zbraň skutečně nepoužilo. Jak nám ale ukazuje čas, klíčovou funkcí atomových bomb je především ODSTRAŠENÍ protivníka od útoku na jadernou velmoc.

Takže ano, je fajn být ostražitý, nicméně není dobré panikařit a zkusme si naopak vzpomenout na to, jak se v minulosti jaderné mocnosti vždy snažily vyhnout jaderné válce, a tedy i svému vlastnímu zničení. 🙂

A co vy? Jak vnímáte jaderné zbraně? Jako čistou hrozbu, která nás jednoho krásného dne smete, nebo naopak jako jistotu, že k nukleární válce nikdy nemůže dojít? Budu moc rád, když mi to napíšete do komentářů.

ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:

• Kai Bird a Martin J. Sherwin, Oppenheimer - Americký Prometheus, Euromedia Group - edice Universum 2023.
• Dan Carlin, Hardcore Historie, Jan Melvil Publishing 2021.
• John Hersey, Hirošima, LEDA 2020.

Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)