Ležáčtí na Zámečku

24.06.2025

Bylo 24. června 1942. Parašutista skupiny Anthropoid, Jan Kubiš, by toho dne oslavil nedožité 29. narozeniny. Zemřel ale o několik dní dříve, poté, co svedl svou poslední statečnou bitvu proti nacistům na kůru pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici, který jak pro Kubiše, tak i pro šest dalších výsadkářů představoval úkryt po atentátu na Heydricha.

Stejného dne je k likvidaci vybrána druhá vesnice. Jedná se o malou obec Ležáky nedaleko Chrudimi. To, čeho se spousta lidí napříč protektorátem po vyvraždění Lidic obávala, se toho dne stalo realitou.

Pomoc parašutistům byla velmi riskantní záležitostí. Kdokoliv, kdo se těmto mladým mužům rozhodl pomoci, neriskoval pouze svůj život, nýbrž i životy svých blízkých. Byl to zkrátka obrovský risk a šance, že vás gestapo nikdy nevypátrá, byla naopak příliš malá. Člověk si zkrátka musel připustit variantu, že jeho odvaha bude v případě jakékoliv chyby (nejen vlastní vinou) potrestána německou tajnou policií tím nejhorším možným způsobem a všichni jeho blízcí skončí před popravčí četou. Po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha navíc nacisté jasně ukázali, že se neštítí zastřelit ani bezbranné muže, ženy, starce či děti. Když si představíte své blízké, je velmi těžké si odpovědět na otázku: "Zapojili byste se do odboje i vy?"

Zrada

Bylo 16. června 1942, když na chodbu Petschkova paláce, tedy služebnu pražského gestapa, přišel mladý muž. Třásl se po celém těle a snažil se dostat ke komisaři, s nímž potřeboval urgentně mluvit. Od atentátu na Heydricha uběhly necelé tři týdny a do onoho červnového dne neměli Němci jedinou stopu po parašutistech (Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi) či těch, kdo jim každý den statečně se vším pomáhali. A právě mladý muž, který na gestapo dorazil, toho věděl příliš mnoho. Jmenoval se KAREL ČURDA. Parašutista, který byl členem výsadku Out Distance, nejspíš po každodenních popravách a vypálení Lidic podlehl strachu o svou rodinu. A právě jeho informace byly pro gestapo klíčové. Neudal pouze Jana Kubiše a Josefa Gabčíka, nýbrž také mnoho, na první pohled obyčejných, lidí, bez nichž by atentát na Heydricha nikdy nemohl vyjít a kteří svou statečností každý den riskovali svůj život. Riskovali jej i právě kvůli Karlu Čurdovi.

Čurda gestapákům nahlásil jména a adresy nejen odbojářů v Praze, nýbrž také na dalších místech v protektorátu - včetně Pardubicka, kde navíc operovala další skupina parašutistů, Silver A. Právě výsadkáři ALFRÉD BARTOŠ, JOSEF VALČÍK a JIŘÍ POTŮČEK museli mít rovněž obrovskou porci štěstí na lidi, kteří měli odvahu, aby těmto parašutistům pomáhali. I tito odbojáři byli 16. června 1942 rovněž udáni Karlem Čurdou. Gestapo tak rozjelo rozsáhlé zatýkání. Spadla klec.

***

Dne 18. ČERVNA 1942 proběhlo v Praze obklíčení pravoslavného kostela v Resslově ulici, kde se ukrývalo sedm československých parašutistů po atentátu na Heydricha. Mezi nimi byl i již zmíněný člen skupiny Silver A Josef Valčík. První z trojice, která měla navázat a udržovat kontakt mezi domácím českým odbojem a Londýnem, byl po smrti a zbylým dvěma parašutistům mnoho času rovněž nezbývalo. To samé platilo i pro obyvatele malé obce Ležáky. Odtud poměrně dlouho vysílal Jiří Potůček, radista Silveru A, skrze vysílačku Libuše.

Jenže po zradě Karla Čurdy gestapo rovněž zničilo odbojovou síť v Pardubicích a jejich okolí. Mezi mnohými byl zatčen i ležácký mlynář Jindřich Švanda. A právě z něj gestapo dokázalo získat informaci, že jak mlynář, tak i jeho manželka, dovolili Jiřímu Potůčkovi vysílat přímo z jejich mlýna. Nutno podotknout, že si všichni zatčení museli projít neskutečně brutálním výslechem, kterým byli gestapáci doslova proslulí. Ti se každopádně v Ležákách objevovali čím dál častěji a postupně vše směřovalo k tomu, že to bude právě malá východočeská obec, která bude po Lidicích tou druhou, která zmizí ze zemského povrchu.

Za smrtí na Zámeček

Již ráno 24. června 1942 se v Pardubicích vše schylovalo k vojenskému zásahu. V časných odpoledních hodinách byly Ležáky obklíčeny a nacisté shromáždili všechny přítomné. Ti, kdo nebyli z Ležáků, byli propuštěni. O několik hodin později začaly hořet první domy. Ty byly nacisty předtím vykradeny.

V Pardubicích byl mezitím vydán rozkaz pro JAROSLAVA CHARYPARA, aby připravil svůj pohřební vůz a přijel s ním na Zámeček. Právě Jaroslav Charypar je velmi důležitou osobou (nejen) tohoto příběhu, který se završil na pardubickém nacistickém popravišti. Po každé popravě, která zde proběhla, si totiž psal zápisky, které jsou tak důležitou připomínkou zdejších strašlivých událostí, z nichž jde i při dnešním čtení mráz po zádech.

Dospělí obyvatelé Ležáků byli převezeni právě do Pardubic, kde na Zámečku, na zdejším popravišti, měli být všichni zastřeleni u popravčích kůlů. Byla to tak změna oproti vyhlazení Lidic, kde sice došlo k zastřelení mužů, avšak ženy byly převezeny do koncentračního tábora. Nejmladší obětí poprav na Zámečku byla teprve patnáctiletá Helenka Skalická. Takto na události vzpomínal Jaroslav Charypar ve svých (nutno podotknout, že drastických) zápiscích:

"S hrůzou jsem konstatoval, že mezi zavražděnými jsou staré babičky, dědečkové, mrzáci i děti. Přál bych někomu, kdo je dost tvrdý povahou, jaký dojem by na něho udělala hromada 33 tak znetvořených mrtvých. Když konečně o třetí hodině ráno dne 25. června jsem jel naposled, sotva jsem se držel mého řídícího kola, dopravil tak poslední ubožáky na jejich posledních pouť, teprve teď jsem si mohl povšimnout, co vrazi s ubohými oběťmi udělali, stříleli do ubožáků kamkoliv, neboť byly i ruce přerážené, taktéž nohy, prostě sprostá hromadná vražda."

JAROSLAV CHARYPAR 

Osud ležáckých dětí je dnes známý. Byly odebrány rodičům a drtivá většina z nich měla být zavražděna v pojízdných plynových vozech.

Tragédii Ležáků přežily pouze dvě mladé dívky. Sestry Marie a Jarmila Šťulíkovy byly jedinými ležáckými dětmi, které válku přežily po umístění do německých rodin.

Odkaz Památníku Zámeček

Pokud se vydáte do Pardubic, určitě Památník Zámeček navštivte. Ano, jedná se o velmi silné místo, které má za sebou temný, avšak důležitý příběh. Jedná se totiž o ukázku toho, jak hluboko lidstvo může klesnout. Mimochodem, to je zde zdůrazněno doslova i architektonicky, což pochopíte právě při osobní návštěvě. Nejedná se o klasické muzeum. Je to místo, kde bylo dohromady zavražděno 194 lidí (nejen z Pardubic či Ležáků). Připravte se tak na to, že to pro vás bude velmi silný zážitek a dost pravděpodobně se neubráníte emocím.

Je ale důležité, aby takováto vzpomínková místa vznikala. Potřebujeme znát naše (navíc stále dost nedávné) dějiny, abychom je pochopili a rovněž pochopili naši současnost. Nejen události z Pardubic, od nichž uběhlo stále jen několik desetiletí, nám ukazují, že se něco takového může stát vcelku snadno i dnes. V minulosti se to už stalo, a to znamená, že se to může stát i znovu.

Je to jen na nás…

ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL: 

  • Vojtěch Kyncl: Děs dýchl do tváře - heydrichiáda a oběti pardubického Zámečku 1942. Historický ústav AV ČR a Památník Zámeček 2023.
  • Vojtěch Kyncl: Ležáky a odboj ve východních Čechách. Academia - Památník Lidice 2016.
  • Průvodce expozicí - Památník Zámeček. 

Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)

Share