Jak vnímáme okupaci?
Srpen 1968. Právě tehdy, konkrétně 21. srpna, došlo k okupaci Československa ze strany jeho tehdejších spojenců v rámci tzv. Varšavské smlouvy. Československou republiku tak obsadil Sovětský svaz společně s Polskem, Maďarskem, Bulharskem a také Východním Německem. V Praze, a stejně tak i dalších městech, se objevily tanky, nad republikou přelétala vojenská letadla. Někteří se probudili do strachu z toho, že právě začala válka.
O osudném srpnu 1968 toho bylo napsáno mnoho, a přesto se najde spousta tvrzení, které události okolo okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy jakkoliv zpochybňují. A co této invazi vlastně předcházelo? To vše se vám co nejlépe pokusím zpracovat v tomto příspěvku. Je toho hodně, ale zvládneme to. 🙂
Fotografie k tomuto článku vznikly při výstavě ruské vojenské techniky, která byla zničena při snaze Ruska dobýt sousední Ukrajinu. Výstava proběhla na pražské Letné v roce 2022. Nejedná se tak o snímky z roku 1968.
STUDENOVÁLEČNÉ PAKTY
Ve světle současných událostí (a především od roku 2022) se doslova každý den skloňuje naše členství v NATO, tedy SEVEROATLANTICKÉ ALIANCI, kam Česká republika vstoupila v roce 1999. Jedná se o vojenský pakt, který i Česku nabízí mnoho výhod, včetně té nejznámější - tzv. článku 5. Právě tento bod totiž říká, že pokud někdo zaútočí na jednoho z členů NATO, znamená to automaticky, že útočí na celou alianci. To tak z útoku dělá něco naprosto šíleného a něco, co se agresorovi prostě nemůže vyplatit. Na druhou stranu členství v NATO pochopitelně přináší také povinnosti, jelikož nemůžete patřit do nějaké skupiny, pokud do ní sami nechcete nijak aktivně přispívat. V současnosti se tak například hodně řeší procento HDP (hrubého domácího produktu), které vynaloží jednotlivé členské státy (včetně Česka) na svou obranu. Stejně jako my, musí dávat určité procento na obranu také všechny ostatní státy, které patří do NATO. A mimochodem, právě tato Severoatlantická aliance vznikla v roce 1949, což znamená, že už existovala i v době tzv. studené války, během níž se příběh okupace Československa vlastně odehrává.
Co byla studená válka?
Soupeření mezi USA a Sovětským svazem (a jejich spojenci) v oblasti politiky, zbrojení (vč. toho jaderného), dobývání vesmíru a zástupných válek, které ale nikdy nepřerostlo v přímou válku mezi oběma mocnostmi, a tedy nejspíš 3. světovou válku.
Druhou aliancí, která tou dobou stála proti NATO jako svému protivníkovi, byla VARŠAVSKÁ SMLOUVA. Tato skupina byla složena ze Sovětského svazu, Albánie, Bulharska, Maďarska, Německé demokratické republiky (NDR, tedy Východního Německa), Polska, Rumunska a také ČESKOSLOVENSKA. Jen tak pro zajímavost, zatímco NATO existuje dodnes, Varšavská smlouva existovala od roku 1955 do roku 1991. Tento vojenský pakt je tak dnes již minulostí.
To znamená, že proti sobě stály dva silné vojenské bloky - na jedné straně NATO v čele s USA, na straně druhé Varšavská smlouva, v jejímž popředí stál Sovětský svaz. Mnozí tak očekávali, že brzy přijde 3. světová válka, která by v době studené války mohla být doslova tou poslední, jelikož oba pakty disponovaly mimo jiné také jadernými zbraněmi. No a jak víme, tak použití jaderných zbraní by mělo doslova apokalyptické následky.
POHODIČKA S KOMUNISTY?
Co ale konkrétně předcházelo okupaci Československa v srpnu 1968? Už jsme si nastínili, jak byla Evropa rozdělena do dvou vojenských aliancí. Musíme si ale také říct, jak vypadala v roce 1968 situace přímo u nás. Jak již víme, od roku 1948 (po tzv. vítězném únoru) jsou u moci komunisté. Jejich diktatura potrvá v Československu až do roku 1989, do kterého tak zbývá ještě spousta času.
V roce 1968, tedy přesně 20 let po vítězném únoru, ale komunisté přijdou se slibem, že teď se věci budou dělat jinak než doposud. Pro lid tak přichází příjemná změna, kterou jako kdyby chtěla vládnoucí strana udělat tečku za tvrdou totalitou, popravami politických odpůrců a také za omezováním svobody. Mělo dojít k určité demokratizaci systému a komunisté by se snažili si získávat větší důvěru u lidí.
Aby to ale nevypadalo, že by snad skončila vláda jedné strany, tak je nutné zde říct, že se s nějakým návratem opozice opravdu nepočítalo. 😃
Tomuto období rozvolnění totalitní atmosféry v roce 1968 se přezdívá PRAŽSKÉ JARO. Bylo to ale období, které nakonec oproti plánům mělo trvat jen několik měsíců a které nakonec v srpnu rozjezdí tanky. K tomu, abychom si popsali, o jak významné období komunistické totality v Československu šlo, je důležité zmínit také větší svobodu slova, včetně toho v médiích. Když to zjednoduším, mohli jste mluvit daleko více otevřeně také o minulosti, v níž komunisté například vraždili své politické odpůrce. V roce 1968 dokonce s vědomím, že za svůj názor nebudete zatčeni tajnou policií.
Nakonec, 26. června 1968, byla také oficiálně zrušena cenzura. Sice již nějakou dobu reálně nefungovala, nicméně až v červnu byla zrušena i oficiální cestou. Hned druhý den vychází manifest DVA TISÍCE SLOV, který kritizuje pomalé provádění reforem, které komunistická strana slibovala, a také mimo jiné varuje před zahraniční intervencí (mrk mrk 😉). Tento text oslovil desítky tisíc lidí, kteří se pod něj rovněž podepsali, a to včetně známých osobností. Komunisté tak prožili šok, na který z předchozích let vlády nebyli zvyklí.
Tento směr, který komunistická strana v Československu roku 1968 zvolila, sice mohl budit nadšení u vlastních občanů, avšak úplně jinou reakci budil nejen v samotné straně, nýbrž také v Moskvě a dalších státech Varšavské smlouvy.
EHM…MY SE ASI…ÚPLNĚ NEPOCHOPILI…
K tomu, abychom si mohli odvyprávět příběh 21. srpna 1968, je potřeba si představit ještě jednoho muže - ALEXANDRA DUBČEKA. Kdo to vlastně byl? Československý politik, tou dobou první tajemník Ústředního Výboru Komunistické strany Československa a hlavní tvář zmíněného Pražského jara. S blížícím se srpnem je jeho role čím dál více všechno, jen ne jednoduchá. To, co se děje v Československu a co je nazýváno "socialismem s lidskou tváří", je totiž v očích Moskvy, v čele s Leonidem Brežněvem, tzv. kontrarevolucí. A něco takového je třeba okamžitě potlačit.
Zatímco doma v Československu slaví Alexander Dubček s reformami úspěch, při jednáních tváří v tvář s představiteli ostatních států Varšavské smlouvy prožívá horké chvíle. Je neustále kritizován za to, že "za něj rozhodují reformisté" a za sliby, že dá dění v Československu zase do pořádku. To se ale neděje. Dubček ale i přesto dostává od Sovětů a dalších členských států šanci, aby vše napravil. Pořád se ale nic nemění tak, jak by si všichni, v čele s Brežněvem, přáli. Je to právě sovětský vůdce, kdo Dubčekovi píše další dopis, v němž vyjadřuje své znepokojení. Požaduje jednu důležitou věc - návrat k tvrdé totalitě v Československu, což ale Dubček stále ne a ne splnit.
Nakonec tu máme červen 1968 a s ním spuštěné vojenské cvičení armád Varšavské smlouvy, včetně té československé, s názvem "Šumava". Právě tato vojenská akce je velmi důležitá pro další vývoj okolo Československa. Vojáci, kteří se účastní cvičení, stejně jako pochopitelně jejich velitelé, totiž kromě jiného poznávají prostředí, na které již brzy vpadnou.
Když vyjde již výše zmíněný text Dva tisíce slov, sovětský vůdce Leonid Brežněv zuří. Okamžitě volá Dubčekovi a snaží se o jediné - co nejrychleji se sejít s ostatními důležitými představiteli zemí Varšavské smlouvy a demokratizaci a čím dál tím více narůstající svobodu v Československu, ideálně okamžitě, zarazit. Právě zde začíná série zmatečných situací, které mají být brzy završeny tou dobou již chystanou invazí. Brežněv Dubčekovi nabízí termín, kdy se mají, společně s ostatními představiteli východního vojenského paktu, setkat. Dubček toto setkání odmítne s odůvodněním, že prý nemůže. Brežněv nabízí druhý termín, opět bez úspěchu. Tentokrát se ústřední výbor československé Komunistické strany snaží získat čas a schůzku podniknout až po letních měsících. Čekají totiž na komunistický mimořádný sjezd, který by dění v Československu mohl posvětit. Celé dění prostě působí tak, jako když se vám do něčeho fakt těžce nechce a snažíte se to jakkoliv odložit s tím, že "teď vám do toho zrovna něco vlezlo" a podobně.
Bizarní situace nastane v momentě, kdy se 29. července Sověti setkávají s československými politiky, včetně Dubčeka, v ČIERNÉ NAD TISOU. Dubčekovi se, stejně jako dalším, na tomto setkání rozhodně nedýchá dobře. Čelí smršti výhružek, které ne a ne skončit. Podle Leonida Brežněva je již zmíněná kontrarevoluce reálným nebezpečím. Co je ale "vtipné", je výsledek tohoto jednání. Sověti odjíždí spokojení, protože jsou přesvědčeni o tom, že se s Dubčekem a spol. dohodli na dalším postupu. Ten ale naopak opouští Čiernou nad Tisou s tím, že získal další čas navíc. Brežněv s Dubčekem se v Čierné prostě jaksi…nepochopili… 🤷♂️ Stane se.
Jenže zdržovací taktika Dubčeka přestává fungovat. Situace se zhoršuje každým dnem a je potřeba říct ještě jednu věc. Pražské jaro, tedy období, kdy se situace v Československu začíná stávat svobodnější, budí sice nadšení u lidu, nicméně ne tak u všech členů komunistické strany. Jsou totiž stále tací, kteří chtějí moc strany naopak znovu upevnit a svobodnější pojetí socialismu co nejrychleji zarazit. A právě tito konzervativní komunisté sepíší v ruštině tzv. zvací dopis, v němž žádají Leonida Brežněva o pomoc. V něm píší, že jejich kolektiv, tedy vedení strany, situaci těžce nezvládlo a že se to všechno jaksi vymklo z rukou. Protože již komunistická strana není schopna bránit své hodnoty proti těmto útokům na socialismus, žádají Sovětský svaz o zásah, to vše samozřejmě v naprostém utajení.
Je 9. srpna 1968 a Leonid Brežněv volá Dubčekovi. Po setkání v Čierné nad Tisou uběhl již nějaký čas a sovětský vůdce stále nevidí to, na čem si myslel, že se s Dubčekem domluvil. Není to příjemný telefonát. Dubček je dokonce tak vystresovaný, že navrhuje složení funkce prvního tajemníka komunistické strany. Ačkoliv ho rozzuřený Brežněv chlácholí, je zároveň tvrdě neústupný. Tohle je už zkrátka problém, ze kterého se Dubček nemůže vykroutit. Co bychom v jeho už tak vyhrocené situaci dělali my? To se můžeme jen domnívat.
Celou tíseň každopádně výstižně shrnuje následující výrok:
"Nad naší hlavou visí Damoklův meč a nitka, která ho drží, se každým dnem prošoupává."
František Kriegel, z knihy Kriegel: Voják a lékař komunismu (autor: Martin Groman)
INVAZE
Možná znáte dnes již pro mnohé doslova legendární film Pelíšky. Pokud jste jej viděli až do konce (a sám vím, že během Štědrého večera, kdy je tento film obvykle vysílán, je to mnohdy spíše kulisa), tak si možná vzpomenete na scénu, kdy neurotický tatínek, kterého skvěle ztvárnil Jiří Kodet, hraje na klavír státní hymnu. Do toho jsou slyšet přelétající letadla a celá scéna vlastně ukazuje tíseň a zmar z toho, k čemu došlo v noci z 20. na 21. srpna 1968. Vojska pěti zemí Varšavské smlouvy, v čele se Sovětským svazem, vpadla do Československa.
Čechoslováci se ráno 21. srpna zkrátka probudili do úplně nové reality. Můžeme si sami představit, jak bychom se cítili, kdybychom ráno vstali z postele a v ulicích viděli cizí vojáky a tanky. Začala válka? Co s námi bude? Kam se schovat? Co se to vlastně děje?
Ani v této atmosféře se však Češi nevzdali a dělali vše pro to, aby postupujícím vojskům invazi alespoň trochu ztížili. Odstraňovali dopravní značky a ukazatele směru, byli dokonce i mnozí, kteří vylezli na přijíždějící tanky a snažili se například prorazit krumpáčem sudy s naftou. Do poslední chvíle také doslova v bojových podmínkách vysílal Československý rozhlas. Jeho hlášení si můžete poslechnout i dnes v tomto videu:
21. srpen byl dnem plným emocí - vztek, nepochopení, smutek a odevzdání se na straně Čechoslováků, ale zároveň i překvapení u mnohých okupantů z toho, že nejsou vítáni jako osvoboditelé. I na tvářích mladých vojáků se tak objevily slzy z toho, k čemu byli svým velením zneužiti. Další pamětníci, kteří události oněch srpnových dní sami prožili, vzpomínají naopak na brutalitu, s níž přicházející vojáci přistupovali k bezbranným lidem.
Kvůli okupaci a následnému pobytu vojsk, která přijela Československo obsadit, zemřelo jen od onoho 21. srpna do konce roku 1968 137 lidí. A jelikož nebyla do boje nasazena československá armáda, jednalo se o mrtvé civilisty - lidi jako já nebo vy.
Stalo se to znovu.
Československo bylo znovu okupováno. Do republiky vstoupilo na 300 000 vojáků okupačních vojsk.
Zatímco se lidé snažili vypořádat s hrůzou, která v noci na 21. srpna 1968 nastala, je do Moskvy uneseno takřka celé československé komunistické vedení. Krátce po okupaci, 23. srpna, se do Sovětského svazu vydává vyjednávat tehdejší prezident LUDVÍK SVOBODA.
Co bylo pro Sověty během jednání klíčové? Byl jím tzv. MOSKEVSKÝ PROTOKOL, kterým se politici Československa měli zavázat, že schválí pobyt vojáků, kteří obsadili republiku, že opět nakopnou tvrdou cenzuru a vše se vrátí do "normálu". Moskevský protokol podepíší všichni unesení, včetně lidem tolik oblíbeného Alexandra Dubčeka. Kdo ale tuto kapitulaci podepsat odmítl, byl FRANTIŠEK KRIEGEL.
Když se po podpisu Moskevského protokolu českoslovenští politici vrátí zpět do republiky, snaží se stále tvrdit, že jejich reformy směřující k větší demokratizaci, budou pokračovat. Ve skutečnosti ale věci naberou velmi rychlý spád. Přichází konec svobody slova, je znovu zavedena cenzura. Přichází tak období NORMALIZACE, protože se věci vrací do "normálu"... do totalitního normálu.
Na Československo znovu padla temnota. A ačkoliv někteří stále příchod vojsk Varšavské smlouvy nazývají bratrskou pomocí a záchranou, faktem zůstává, že vojenský vpád na území cizího státu není ničím jiným než okupací.
JE TO NA NÁS!
Žijeme v těžké a nebezpečné době. V roce 2025 jsme znovu součástí světa, v němž proti sobě stojí Západ a Východ. Mnozí toto období označují za druhou studenou válku. Jsme tak možná součástí pokračování něčeho, co jste probírali (nebo teprve budete probírat) v hodinách dějepisu. Válka se ale rozhodně nevede jen konvenčními či jadernými zbraněmi. Jedněmi z nejstrašnějších pomyslných zbraní jsou totiž útoky na naši informovanost, důvěru v instituce či dokonce naši vlastní minulost. Možná jste i vy slyšeli nebo četli nejrůznější interpretace událostí 21. srpna 1968. Ať už že zemřelí nebyli oběťmi postupujících vojáků vojsk Varšavské smlouvy (ve skutečnosti 44 lidí bylo zastřeleno), že Pražské jaro byla snaha vlády Československa se připojit do NATO (ne, to také není pravda) a nebo že o okupaci rozhodli Ukrajinci (ne, to taky neklapne). Stejně tak je na druhou stranu důležité si připomínat, že okupaci nepodnikli pouze Rusové, přesněji Sovětský svaz (který se skládal z mnoha národností, včetně ukrajinské) - okupace se zúčastnilo hned 5 zemí Varšavské smlouvy - Sovětský svaz, Polsko, Východní Německo, Maďarsko a Bulharsko.
Kdo ze členů Varšavské smlouvy se 21. srpna 1968 vpádu do Československa naopak neúčastnil, jsou Albánie a Rumunsko. Obětí byla poslední z členských zemí aliance - byla to právě Československá republika.
Ať už na nás ale cílí jakékoliv dezinformace, jsme to MY, kdo se jim může postavit. Je to jednoduché a těžké zároveň - OVĚŘUJME SI INFORMACE a UVAŽUJME KRITICKY nad tím, z čeho je čerpáme. Vím, že tohle posloucháte a čtete všude možně na internetu, ve škole apod. a vím, že to může vypadat jako strašný "vopruz".
Řeknu to ale jednoduše,
dalším generacím budeme naše dějiny předávat pouze my a nikdo jiný to nebude.
Moc díky, že jste tento příspěvek přečetli až sem! Moc dobře vím, že to je hodně složité téma, ale jste skvělí! Pokud se vám příspěvek líbil, budu moc rád za váš komentář nebo sdílení. 🙂
ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:
- Michal Stehlík a Martin Groman, Přepište dějiny (nejen) k maturitě, JOTA 2024.
- Michal Stehlík a Martin Groman, Přepište dějiny, JOTA 2021.
- Martin Groman, Kriegel: Voják a lékař komunismu, Paseka 2023.
- Tomáš Malínek, "Pražané šli na tanky s krumpáči" - Vzpomínka Wolfganga Stadlera na okupaci ČSSR v srpnu 1968, z časopisu Paměť a dějiny (2023/02), Ústav pro studium totalitních režimů 2023.
- Petr Blažek, Sto třicet sedm - Nový pomník obětem srpnové okupace, článek z časopisu Paměť a dějiny (2023/02), Ústav pro studium totalitních režimů 2023.
- Ludvík Vaculík, Dva tisíce slov, online zdroj: https://edicee.ucl.cas.cz/data/antologie/zdejin/3/vaculik.pdf
- Zvací dopis: https://www.21august1968.sk/sk/pozyvaci-list/
Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)