Do spárů gestapa... v Praze
Představte si, že jste doma a najednou uslyšíte zvonek a bušení na dveře. Byl by například rok 1942 a vy byste věděli, že si pro vás právě přišla německá tajná policie - gestapo. Co by vás čekalo? Kam byste byli odvezeni? Jak by vás vyslýchali? A existovala vůbec šance na to, že byste se vrátili v pořádku domů a váš život by byl jako dřív? To si řekneme v dnešním příspěvku, který nás zavede přímo na bývalou úřadovnu pražského gestapa, konkrétně do Petschkova paláce.
PETSCHKŮV PALÁC se nachází nedaleko pražského Hlavního nádraží, konkrétně v ulici Politických vězňů, a je místem, kde dnes sídlí Ministerstvo průmyslu a obchodu. Před válkou se však jednalo o bankovní budovu, kterou nechal postavit židovský bankéř Julius Petschek. Ten na svém impozantním bankovním domě s luxusními interiéry rozhodně nešetřil. Co v paláci mimochodem dodnes funguje, jsou oběžné výtahy, tzv. páternostery. Stejně tak se v podzemí nachází sejfy a veškeré bankovní zázemí.
Luxusní banka, která byla postavena ve 20. letech 20. století, se však měla již brzy stát místem těch nejzvrácenějších výslechů německého gestapa. S příchodem nacistů, kteří nejdříve tzv. Mnichovskou dohodou připravili Československo o pohraničí a následně 15. března obsadili zbytek republiky a den poté vyhlásili německý protektorát Čechy a Morava, se zároveň Petschkův palác proměňuje z bankovního domu v obávanou úřadovnu německé tajné policie.
CO JE TO VLASTNĚ GESTAPO?
Gestapo je německá tajná policie (Geheime Staatspolizei), která se (nejen) v protektorátu Čechy a Morava zaměřovala na potlačování a ideálně zničení jakéhokoliv odboje a zatýkala všechny, kdo byli podezřelí z protinacistické činnosti. Byla to také tato státní policie, která ze zatčených získávala přiznání brutálním mučením, o němž si ještě povíme. Mnohdy navíc lidé, kteří úřadovnou gestapa prošli, velmi brzy nato zemřeli. No a k tomu, aby se příslušníci gestapa dostali k co nejvíce nepřátelům nacistického totalitního režimu, využívali celou síť informátorů a kolaborantů. To znamená, že si vytvářeli spolupracovníky i z naprosto obyčejných lidí, mezi které mohl patřit klidně i někdo z vašeho okolí, do koho byste to přitom na první pohled vůbec neřekli. Mimochodem, o udavačích a kolaborantech si můžete přečíst v jednom z mých starších příspěvků.
Gestapo se do rozsáhlého zatýkání pustilo již těsně po německé okupaci zbytku Československa v březnu 1939. Současně se tato tajná policie chystala i na události, ke kterým mělo dojít v souvislosti s německým útokem na Polsko. Právě z toho důvodu byla v srpnu 1939 svolána pražská konference pro vedoucí služeben gestapa, kde se mělo naplánovat to, jak se připravit na případné protesty českých občanů v momentě, kdy Hitler zaútočí na svého polského souseda. Ideální pro gestapáky samozřejmě bylo, aby k žádným protestům vůbec nedošlo.
Zatímco se schylovalo k plnohodnotnému německého útoku na Polsko, připravovala se tak v protektorátu (včetně Prahy) také tajná policie na rozsáhlá zatýkání. Bylo 1. ZÁŘÍ 1939, kdy Německo skutečně vpadlo do Polska. Dnes víme, že je tento den začátkem druhé světové války.
OBÁVANÁ PEČKÁRNA
Jak už jsem ale zmínil, tak gestapo sídlí v Petschkově paláci již krátce po německé okupaci českých zemí, tedy už v roce 1939. No a právě gestapo si v podzemí paláce zřídilo pro své účely celkem jedenáct stísněných cel, kde věznilo své vyšetřované osoby, včetně například ALOISE ELIÁŠE - premiéra protektorátní vlády, který byl zatčen v září 1941 po příchodu Reinharda Heydricha. No a právě předseda protektorátní vlády Eliáš byl nakonec popraven v červnu 1942.
Gestapo si do Petschkova paláce předvolalo také například písničkáře KARLA HAŠLERA, jehož stoprocentně znáte. Pokud vám nic neříká přímo jeho jméno, tak ale určitě znáte píseň "Ta naše písnička česká" nebo bonbóny Hašlerky, které po něm získaly svůj název. A právě tomuto autorovi gestapo v květnu 1939 zakázalo veřejně zpívat. Brzy byl Karel Hašler také zatčen a nakonec skončil až v koncentračním táboře Mauthausen, kde později zemřel.
Výše uvedená jména jsem použil pro ilustraci toho, že se do spárů gestapa mohl dostat naprosto kdokoliv, ať už ten nejobyčejnější člověk, tak i někdo, kdo platil za celebritu, politika a nebo klidně i přímo sám protektorátní premiér.
***
Měli bychom se ale pokusit pořádně pochopit, jak gestapo vlastně fungovalo. Vraťme se tak společně zpět v čase a pokusme se si představit, co by se v Petschkově paláci dělo, kdyby německá tajná policie zatkla VÁS.
VÝSLECHY
Dejme tomu, že vás někdo udal gestapu. Je rok 1942, krátce po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, a gestapo šílí. Když vás tak přivezou do Petschkova paláce či, chcete-li, obávané Pečkárny, jste posazeni do místnosti, kde se nachází tvrdé lavice, ale kromě nich jsou tu už jen obyčejné bílé zdi. Ty dlouhé lavice vlastně trochu připomínají kino nebo divadlo. A také proto se této místnosti přezdívá BIOGRAF. Zároveň byste si tady doslova přehrávali v hlavě to, co se s vámi nejspíš stane a v takovou chvíli vám fantazie doopravdy pracuje na plné obrátky. Jak by také ne, vždyť v místnosti spolu s vámi nesedí pouze ti, kdo byli, stejně jako vy, teprve přivezeni, nýbrž i další zatčení, kteří jsou hodně ošklivě zmlácení. V takovou chvíli si uvědomíte, že opravdu těžké chvíle vás teprve čekají. V biografu ale musíte sedět rovně, nesmíte se hýbat ani s nikým mluvit. Pokud byste se pohnuli, dozorci by vás surově zmlátili.
Když by vás odvedli na výslech, tak už váš život zcela jistě nikdy nebude jako dřív. Když se totiž řekne gestapo, vybaví se nám okamžitě brutální mučení. Například takové facky patřily do pomyslné kategorie stále ještě poměrně vlídného zacházení. Jinak byste ale byli mlácení pěstmi či nejrůznějšími předměty - ať už obuškem, holí či například kladivem přes ruce. Způsobů, jak by vás gestapáci mohli týrat, bylo ale mnohem více. Zasouvali by vám například jehly pod nehty nebo by vás zavěsili do tzv. Stalinovy houpačky - to kvůli ještě efektivnějšímu bití.
"...začali mě bít pěstí do obličeje, a když to nepomohlo, začali mě řezat gumovými obušky asi prst silnými do zadku. Přitom mě spoutali na rukách i na nohách a položili přes klubovku. Zatímco Fleischer a Bingel mi dali několik set ran, rval mě Herschelmann za pouta tak, že mi rozdrásal celá zápěstí."
moták (tajná zpráva) Josefa Churavého z pankrácké věznice, citovaný z knihy Gestapo - Velitelský sbor tajné policie v Protektorátu Čechy a Morava (autoři: Jan Vajskebr a Jan Zumr)
Jak jste už asi pochopili, výslechy gestapa patřily mezi nepředstavitelné hrůzy každodenního života v protektorátu. Úředníci, kteří by vás vyslýchali, by si na vás ukájeli své sadistické choutky, a stejně tak by jim tyto výslechy (včetně toho vašeho) mohly dopomoci ke kariérnímu posunu. Výjimkou ale nebyl ani teror psychický, kdy by vám gestapáci vyhrožovali buď smrtí vaší a nebo smrtí a utrpením vaší rodiny. Ve finále to tak byla kombinace zastrašování a fyzického týrání, která byla téměř k nevydržení. Přesto ale byli tací, kteří byli natolik silní a stateční, že gestapu buď vůbec nic neprozradili a nebo pouze to, o čem byli přesvědčeni, že gestapáci už stejně dávno vědí. Právě takto například neprozradil při výsleších v Pečkárně své spolupracovníky (podobně jako mnozí další) plzeňský odbojář Václav Král.
DOSTANETE SE DOMŮ?
Zkusme ještě chvíli zůstat v té hypotetické představě, že byste byli zatčeni gestapem krátce po atentátu na Reinharda Heydricha na jaře 1942. Bylo by s vámi krutě zacházeno, byli byste převážení na brutální výslechy a museli byste stále čekat na to, co s vámi vlastně bude dál. O tom by krátce po atentátu, v době, kdy platilo nad celým protektorátem tzv. stanné právo, rozhodoval tzv. stanný soud. Ten by rozhodoval sice o vás, nicméně ve vaší nepřítomnosti. No a celé by to pro vás mohlo dopadnout třemi způsoby - nutno ale podotknout, že dva z nich byste si pro sebe rozhodně nepřáli, byť byly nejčastější. Stanný soud vás totiž mohl:
- odsoudit v nepřítomnosti k trestu smrti;
- předat tajné policii, což by v podstatě znamenalo váš odvoz do koncentračního tábora;
- osvobodit, což ale bylo vysoce nepravděpodobné.
Stanný soud by tak rozhodoval o vašem přežití či smrti. Pravděpodobnost, že byste se z toho všeho v pohodě dostali, byla naprosto mizivá.
DALŠÍ PŘÍBĚH PETSCHKOVA PALÁCE
Když v roce 1945 došlo k osvobození Prahy, byl správcem obávané gestapácké služebny jistý Ladislav Vaněk. Ten je velmi zvláštní figurkou protektorátní minulosti, jelikož se jednalo jak o člena protinacistického odboje, tak později také o konfidenta gestapa. Je to také právě Ladislav Vaněk, který se bude po dlouhá desetiletí prezentovat jako významný protinacistický odbojář a svou spolupráci s gestapem bude naopak tajit. K tomu mu významně pomáhá i jeho další spolupráce, tentokrát s komunistickou StB.
S koncem nacistické okupace tak přichází také konec gestapácké služebny v Petschkově paláci. Minulostí je tak nejen ona německá tajná policie, nýbrž také hrůzy, ke kterým zde mezi lety 1939 - 1945 docházelo. A to včetně brutálních zásahů proti českým studentům, včetně hrůzovlády po nástupu Reinharda Heydricha do role zastupujícího říšského protektora nebo včetně vypálení Lidic, jehož se účastnili také gestapáci Horst Böhme či Ulrich Geschke, kteří sloužili právě v Praze.
Dnes je Petschkův palác jednou z budov, v níž sídlí MINISTERSTVO PRŮMYSLU A OBCHODU. Na hrůzy nacistické okupace se zde však nezapomnělo. V podzemí paláce vznikl památník, v rámci něhož můžete navštívit také onen biograf, o němž jsem psal výše. Stejně tak můžete spatřit cely, kde byli drženi ti, kteří měli být brutálně vyslýcháni.
A zajímavost na závěr? Budova ministerstva (včetně památníku) není z bezpečnostní důvodů samozřejmě volně přístupná, ale obvykle jednou za dva roky se v rámci festivalu pražské architektury OPEN HOUSE PRAHA otevírá na dva dny široké veřejnosti. Právě díky tomuto festivalu se podíváte nejen do expozice věnované nacistickému teroru, nýbrž i do samotných reprezentativních prostor, kde vznikly i fotografie pro tento příspěvek. Petschkův palác se už nikdy nezbaví krutostí, ke kterým v jeho zdech docházelo. Neměli bychom však zapomínat na původní účel, luxus a unikátnost této budovy, která se dodnes svým způsobem podílí na fungovaní českého státu.
Pokud vám mohu dát tip, určitě Petschkův palác navštivte. Stojí to za to! 🙂
Rád bych touto cestou poděkoval Míše Pánkové z Open House Praha a také panu Ing. Janu Benátskému z Ministerstva průmyslu a obchodu, kteří mi umožnili reprezentativní prostory paláce pro účely tohoto článku nafotit.
ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:
- Pavel Kosatík, Podnikání pod Davidovou hvězdou, Práh 2024.
- Jiří Padevět, Průvodce protektorátní Prahou, Academia 2018.
- Jan Vajskebr, Jan Zumr, Gestapo - Velitelský sbor tajné policie v Protektorátu Čechy a Morava, Pulchra 2024.
- Vítězslav Janík, Příběhy hrdinů, Academia 2022.
- Vojtěch Kyncl, Bestie - Československo a stíhání nacistických zločinců, Nakladatelství Lidové noviny 2019.
Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)