Další den v Mauthausenu
Je 24. října…jenže to vy nejspíš ani nevíte. Je prostě nový den. Další, který bude svým způsobem stejný jako byl ten předchozí. Stejně jako včera, předevčírem… ale i jiné dny, budete bojovat o svůj život. Tohle místo je totiž tak strašné, že se to nedá pomalu ani popsat. A co je nejhorší, nedá se odtud ani utéct. Když jste přijeli, řekli vám to vlastně naprosto jasně - pokud chcete tohle místo opustit, povede se vám to jenom skrze komín krematoria. A právě teď vám začíná další den v pekle na zemi, které nese název MAUTHAUSEN.
Když vás sem před časem přivezli z Protektorátu Čechy a Morava, začal vám čas plynout úplně jinak. Ztratili jste pojem o tom, jaký je vlastně den? Není se čemu divit. Tady, v Mauthausenu, jste totiž zcela odstřiženi od zbytku světa.
Vzpomínáte si na příjezd sem? Moment, kdy jste přestali být lidmi? Tady totiž nejste nikým. Jste jen a pouze číslem, které se dá tak snadno vymazat ze světa. Zbavili vás okamžitě jakékoliv důstojnosti, neustále vás ponižují a vy se to snažíte zvládnout, přežít. Jenže cítíte, že tu každý den bojujete o život s takovou mocí, které se lze jen těžko vzepřít. To jste ale pochopili už ve chvíli, kdy jste přijeli. Křik, neustálé bití a nahánění do tábora, jako byste byli vy, společně s ostatními, nějaký dobytek. Pro každého nově příchozího je to hodně krutá srážka s realitou. A navíc, kdokoliv by se jen náznakem pokusil dozorcům jakkoliv odporovat, by byl zavražděn. To je to, na co jste si museli zvyknout - dostali jste se na místo, kde je smrt, mnohdy neskutečně násilná, na denním pořádku. A pokud jste tu drženi dlouho, tak už to tak přijímáte. Otupěli jste. Jenže to neplatí pro ty, kteří přijeli včera…
Ta skupina nově příchozích Čechů má totiž jedno společné - byli, byť i jen minimálně, zapojeni do dění okolo atentátu na Reinharda Heydricha, který 27. května 1942 provedli Josef Gabčík a Jan Kubiš. Tito lidé, kteří byli sem, do Mauthausenu, přivezeni, parašutistům obětavě pomáhali, byli někdy i jejich příbuznými a bez nich by se Heydricha, tolik důležitého muže v nacistické hierarchii, nepodařilo odstranit. Nebyl to jen tak nějaký důstojník - byl to on, kdo měl zničit český odboj, kdo hned den po svém příjezdu do Prahy spustil vlnu teroru vůči Čechům a kdo byl také jedním z těch, které nazýváme "architekty konečného řešení židovské otázky", tedy holocaustu, na jehož konci bude více jak 6 milionů vyvražděných Židů v takových místech, jakým je i Mauthausen - v koncentračních a vyhlazovacích táborech.
Ti lidé, kteří byli do Mauthausenu přivezeni a museli za neustálého bití a kopanců vstoupit do tábora, byli v drtivé většině neuvěřitelně stateční. Riskovali své životy, dokonce i přesto, že věděli, že jim jejich pomoc parašutistům vyslaným z Anglie, může přinést smrt. Je těžké si představit, jak bychom se v takovou chvíli rozhodli my.
***
Po Mauthausenu se pohybujete v obyčejných dřevácích a podmínky pro cokoliv, co by snad jen trochu připomínalo normální život, jsou naprosto nemožné. Neexistuje žádná šance utéct. Sem tam sice vidíte, jak dozorci přišli za některými vězni s plechovkou a příkazem, aby šli natrhat jahody na okraj tábora, který od zbytku světa odděluje řetěz. Takoví lidé ale nakonec stejně zemřeli, protože se dostali za řetěz a Němci je zastřelili, protože se oficiálně "pokusili o útěk".
Smrt číhá všude. Ať už v podobě zastřelení dorozcem, podlehnutí nemocem, které se v táboře nekontrolovatelně šíří, tak klidně i v podobě na první pohled obyčejného sprchování… ovšem s tím rozdílem, že jsou vězni vystaveni zcela ledové vodě. Některým selže srdce, jiným se spustí zápal plic.
Je tu ale ještě jedno zařízení, odkud se už nikdo nikdy nevrátí - prostor, který se rovněž tváří jako sprcha, ale ve skutečnosti se jedná o komoru, kde když se za vámi zavřou těžké kovové dveře, je k vám vehnán smrtící plyn. Z takové uzavřené komory není možné vyváznout živý.
Nakonec, až se jednou třeba budou psát a předávat dějiny koncentračního tábora Mauthausen, bude známo, že tu nakonec zemře více jako 90 000 lidí z celkového počtu 190 000 vězňů, kteří táborem za dobu jeho existence projdou. Šílená čísla, nemyslíte?
***
Je to ale zvláštní ráno. Více jak 260 Čechů, které včera přivezli, musí čekat venku v zimě. Jenže vy to ani nevíte. Zatímco pro vás začíná další den boje o život, o tom jejich bylo rozhodnuto ještě v Praze. Stanný soud totiž určil, že všichni ti, kteří byli včera do Mauthausenu přivezeni, budou zavražděni. Stanou se jedněmi z mnoha, kteří tábor brzy opustí tou jedinou cestou, která existuje.
Prochladlí vězni čekají v zimě a najednou zaslechnou první tóny německých písní. Gramofon vyhrává a to, co se mají domnívat, že je čeká, je lékařská prohlídka. Prochází mezi nimi němečtí důstojníci v bílých pláštích, někteří se usmívají. Žena, která je vyvolána jako první, vstoupí do úzké chodby. Když jí projde, objeví se v malé místnosti, kde se nachází lékařská komise, a spatří výškoměr, který tak dobře známe od našich vyšetření u lékaře. Doktorka Milada Frantová, která po osudném květnovém dni, kdy v Praze došlo k atentátu na Heydricha, ošetřovala zraněné oko parašutisty, který hodil bombu na Mercedes, v němž zastupující říšský protektor projížděl, vstoupí po pokynu esesáka na výškoměr. Třese se zimou, když se najednou ozve hlasitý výstřel. Je 8:30, kdy tělo doktorky Frantové padne na studenou podlahu.
Téměř okamžitě má přijít další, kdo je na řadě. Doktorka Milada Frantová se právě stala první z celkem 262 obětí, které mají své poslední chvíle prožít v této malé místnosti s výškoměrem. Bude to trvat celý den. Ráno a dopoledne je určeno ženám. Včetně sedmnáctileté Helenky Králové z Plzně, jejíž rodiče poskytli Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi přístřeší okamžitě poté, co po vysazení zpět do Čech přijeli do Plzně. Helenka se postaví na výškoměr v 8:56. Její maminka Pavla si na svůj poslední okamžik musí počkat až do 10:04.
Chodbou na svou poslední cestu prochází také Emilie Khodlová, která se o Kubiše s Gabčíkem starala s až takovou péčí, že jí oba parašutisté přezdívali "maminka". Pomoci "svým" výsadkářům nezalitovala až do poslední chvíle. 10:08.
Nevíme, jestli si v posledních momentech vzpomněla na okamžik, kdy k nim do bytu vběhl zadýchaný a poraněný Jan Kubiš. Tehdy mu Marie Nováková věnovala čistou košili a svou dceru poslala pro jízdní kolo, které parašutista nedaleko odložil. 10:44. Právě její dcera Jindřiška se za to, že Kubišovo zakrvácené jízdní kolo odvedla, aby jej mohli ukrýt, stane ve svých čtrnácti letech nejmladší obětí tohoto vraždění. 11:12.
Svého syna a manžela, kteří společně s ní parašutistům statečně pomáhali a kteří v momentě, kdy jim hrozilo zatčení a brutální výslechy gestapa, raději zvolili otravu jedem, přežila Františka Zelenková jen o několik měsíců. I ona je ale nyní za tónů německých písní vedena chodbou k výškoměru. Zde najdou svou smrt také Anna Malinová či Marie Kovárníková se svou sestrou Ludmilou. Ačkoliv byly brutálně vyslýchány, podařilo se jim zachránit život muže, který s nimi byl ve spojení a pro parašutisty jim přinášel informace o Heydrichovi přímo z Pražského hradu.
Těsně před jedenáctou dopoledne je zastřelena také herečka Anna Čalounová, o které jste možná spíše slyšeli pod jménem Anna Letenská. Dokud to bylo jen trochu možné, tak navzdory šílenému stresu, kterému byla na gestapu každý den vystavována, podávala skvělé herecké výkony. Jejím posledním filmem se stal snímek Přijdu hned.
***
Odpoledne jdou na popravu muži. Mezi nimi jsou také Alois a Vlastimil Moravcovi, kteří Gabčíkovi, Kubišovi, ale i dalším parašutistům obětavě pomáhali nejen v bytě v pražské Biskupcově ulici. Zatímco Marie Moravcová, Aloisova manželka a Vlastimilova milovaná maminka, spáchala sebevraždu ihned poté, co k nim do bytu vpadlo pražské gestapo, byli následně oba muži brutálně mučeni. Vlastimil, často také přezdívaný "Aťa", nakonec poté, co mu po hodinách brutálních výslechů gestapo ukázalo mrtvolu maminky, neochotně prozradil, že se parašutisté po atentátu na Heydricha ukrývají v kryptě pravoslavného chrámu v pražské Resslově ulici. Tělo otce Aloise Moravce padne k zemi v 15:08. Syn Vlastimil nakonec také vstoupí na výškoměr a právě zde, stejně jako v případě ostatních, jeho odvážný život rovněž vyhasne. 15:10.
Václav Khodl - 16:22. Na smrt tak následuje svou manželku, která byla zastřelena krátce po desáté hodině dopoledne. Jen o čtyři minuty později skončí na místě, kde zemřeli oba jeho rodiče, také Václav Khodl mladší. 16:26. Zanechá po sobě svou snoubenku Františku, která se s jeho zatčením gestapem nikdy nesmíří. Poté, co je celá rodina Khodlových, u nichž se cítila milována, odvezena, definitivně ztratí pocit bezpečí a také lásku, které se jí od jejího milovaného snoubence dostávalo. Je tak sice na svobodě, ale nešťastná. Přestává jíst, až nakonec ani ne rok od popravy rodiny Khodlových umírá také ona.
Ano, i tohle jsou příběhy okolo atentátu na Reinharda Heydricha. Příběhy odvahy, oddanosti a silné lásky.
Toho dne je zavražděn také Václav Říha - mladý ženatý muž, který se v momentě, kdy chtěl ukončit svůj mimomanželský vztah, rozhodl napsat dopis, v němž se i v tento poslední moment vydával za parašutistu, čímž se dříve snažil zaujmout devatenáctiletou Aničku Maruščákovou. Tento dopis sepsal poté, co v Praze došlo k atentátu na Heydricha, a nacisté tak hledali kohokoliv, kdo by s útokem na zastupujícího říšského protektora mohl mít cokoliv společného.
"Drahá Aničko,
promiň, že Ti píši tak pozdě a snad mě pochopíš, neboť víš, že mám mnoho práce a starostí. Co jsem chtěl udělat, tak jsem udělal. Onoho osudného dne jsem spal někde na Čabárně. Jsem zdráv. Na shledanou tento týden a pak už se neuvidíme."
dopis Václava Říhy Aničce Maruščákové
Václav Říha stoupne na výškoměr a i poté se bunkrem rozezní hlasitý výstřel. 16:38. Právě jeho dopis se totiž dostal do rukou gestapa a byl na počátku tragického příběhu Lidic, jelikož právě tam, do domku rodiny Horákových měla Anička přijít vyřídit pozdrav od jejich syna Pepíka, který odešel bojovat do Anglie. Celá vesnice byla nakonec srovnána se zemí, muži zastřeleni a ženy s dětmi odvezeny do koncentračních táborů, načež děti byly až na výjimky zavražděny v pojízdných plynových komorách.
Anna Maruščáková byla dnes, 24. října 1942, v bunkru rovněž zastřelena, akorát v ranních hodinách.
Ačkoliv byla naděje, že rodinu Jaroslava Piskáčka gestapo nakonec přeci jen neodhalí, přichází na popravu také on. 16:44. O tom, že si každý, kdo parašutistům vyslaným z Anglie pomáhal, uvědomoval smrtelné nebezpečí, svědčí jeho slova:
"Ničeho nelituji, věděl jsem, co mě čeká."
Jaroslav Piskáček
Jen dvě minuty před Jaroslavem Piskáčkem byl zavražděn i jeho patnáctiletý syn Miroslav. Dopoledne Jaroslavu Piskáčkovi nacisté zastřelili také manželku s její maminkou. Byla to celá rodina, která parašutistům z výsadku Anthropoid obětavě pomáhala, dokonce i v den samotného atentátu, kdy poskytli pomoc zraněnému Janu Kubišovi.
Na popravišti nakonec skončí i příbuzní Jana Kubiše, stejně jako dalších parašutistů Josefa Valčíka či Adolfa Opálky.
***
Nakonec je hotovo. 24. říjen 1942 je tak dnem popravy 262 lidí. Většina z nich pomáhala parašutistům a nebo byla jejich příbuznými. První vlna této nacistické odplaty je dokonána. Tady v Mauthausenu ale již brzy proběhnou další dvě vlny poprav. Na to je ale ještě čas. Dnes už nacisté dokončili to, co naplánovali.
A víte, co je strašné? Tohle všechno, ač je to něco strašlivého a děsivého, je jen malou epizodou z té obrovské mozaiky zla, ke kterému tady, v táboře Mauthausen, každý den dochází. Tady, v místě, kde jsou vězni týráni hladem, neustálým ponižováním, bitím, nelidsky těžkou prací a nebo jsou bez milosti vražděni za naprosto nepředstavitelných podmínek, je smrt zkrátka všudypřítomná.
A vy jste tento den znovu přežili. Blahopřál bych vám, jenže… je vlastně co slavit? Dožili jste se dalšího večera. Toť vše. Zítra budete bojovat nanovo. Nikdy navíc nevíte, co se stane v noci...
NIKDY NEJSME SAMI
Tento příspěvek je příběhem těch 262 lidí, kteří byli 24. října 1942 hromadně zavražděni v koncentračním táboře Mauthausen. Je to těžký, depresivní příběh, který nám ale zároveň ukazuje i to dobré, co v sobě lidé mají. I v té nejtemnější době se najdou stateční a dobří lidé - najdou se tací, kteří se nebojí udělat správnou věc a pomoct někomu i když riskují vše, co na světě mají. Do protinacistického odboje byste se vlastně mohli v klidu zapojit i vy a je úplně jedno, kolik je vám let - v ten moment byste ale riskovali životy. Riskovali byste své životy, stejně jako životy svých rodičů, prarodičů, sourozenců a nebo klidně i svých dětí. Kdybych se vás teď zeptal, jestli byste byli ochotni někomu pomoci - někomu, kdo to skutečně potřebuje - a riskovat životy všech, které máte na světě nejradši, je to strašně těžká otázka a je dost možné, že na ni dlouho nebudete schopni najít odpověď. Vědět ale, že i když je na světě nejhůř, tak nikdy nejsme sami, je, myslím, důležité pro každého jednoho z nás. Stejně tak je důležité myslet na slova, která parašutisté, kterým ti, o kterých jsme si dnes vyprávěli, pomáhali, zvolali z krypty při svém posledním boji. Na Němce, kteří je tehdy vyzývali, aby se vzdali, zakřičeli: "Češi se nevzdávají!" Zavolali to na ně v momentě, kdy moc dobře věděli, že se blíží jejich konec.
Život se s námi někdy nemaže, dává nám do cesty velké překážky a asi každý z nás někdy v životě něco vzdal. Zkusme si na parašutisty ale také na ty, kteří byli za svou obětavost a pomoc zavražděni v Mauthausenu, vzpomenout.
Děkuji vám.
Za možnost použití mých fotografií pro tento příspěvek děkuji Juliu Sevcikovi z Mauthausen Memorial.
ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:
- Vlastislav Janík, Mauthausen: Konečná stanice, Toužimský a Moravec 2017.
- Hans Maršálek, Historie koncentračního tábora Mauthausen, Academia 2022.
- Vlastislav Janík, Příběhy hrdinů - Monografie odbojářů zavražděných v koncentračním táboře Mauthausen za podporu parašutistů. Academia 2022.
- Vlastislav Janík, Jaroslav Čvančara, Václav Ledvinka, Vojtěch Šustek, Pamětní kniha - 294 hrdinů a obětí heydrichiády popravených v Mauthausenu, Oblastní muzeum Praha-východ 2022.
- Oficiální web Památníku Mauthausen: https://www.mauthausen-memorial.org/cs
Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)