Bránili byste svou zemi?

23.09.2025

Zkuste si představit, že se nad vaší zemí stahují temná mračna. Ve vzduchu visí hrozba války. Mnohem silnější nepřítel dává vašemu prezidentovi a vládě čím dál větší důvod se obávat vojenského útoku. Jenže co vy? Dokázali byste si představit, že vezmete do ruky pušku a půjdete do války? To už není jako ve videohře nebo v dávné dětské hře na vojáky. Tohle je už prostě něco úplně jiného. Válka je synonymem pro naprostou hrůzu, kterou nikdo normální zažít nechce.

Položím vám tu otázku naprosto upřímně…a na konci tohoto příspěvku se zeptám ještě jednou - bránili byste svou zemi?

Tento příspěvek vzniká u příležitosti výročí mobilizace v roce 1938, kdy bylo Československo spolu se svými obyvateli odhodláno se bránit nacistickému Německu se zbraní v ruce. Jak dnes víme, nakonec marně.

1938

Je podzim a poslední zářijové dny sledujete s napětím dění okolo pohraničí země, kde žijete - Československa. Není to tak dávno, kdy Adolf Hitler ve svém projevu označil vaši zemi za tu, která terorizuje německou menšinu v Sudetech. Není to tak dávno, kdy Hitler Čechoslováky dokonce vykresloval jako ty, co chtějí bombardovat německá města. To je prostě něco tak absurdního! Britové i Francouzi se s Hitlerem stále chtějí nějak domluvit… jenže proč máte pocit, že se situace i přes to jen a pouze zhoršuje?

V Sudetech nedávno začal naprostý teror. Zdejší Němci přepadávají četnické stanice a ničí všechno, co jim jen trochu připomíná Československo - zemi kde sice žijí, ale kterou přitom ze srdce nenávidí. V pohraničí se navíc rozjede násilí nejen proti zdejším četníkům či vojákům, ale také proti civilistům. Obávám se, že v takovou chvíli je více než jasné, že z tohoto bude válka. Jak se k tomu ale vlastně postaví Francouzi? Vždyť jsou to přece naši spojenci! A co Britové? Dohromady bychom Hitlera přece mohli zastavit - dřív, než bude pozdě…

***

Zkuste si představit, že by již brzy mohla přijít temnota. Ten nepřítel, tam někde venku, který vás, pokud jej sami nezastavíte, zabije, se dost možná blíží. Váš úkol je v podstatě jasný. Buď udržíte pevnost, kde sloužíte… a nebo jednoduše zemřete. Je to vlastně tak prosté. Poté, co byla 23. ZÁŘÍ 1938 vyhlášena v reakci na rostoucí nebezpečí ze strany Německa VŠEOBECNÁ MOBILIZACE, byste věděli, že útok může přijít naprosto kdykoliv.

Mobilizace byla výjimečným momentem - národ se spojil a převládla hrdost na to, že můžete bránit svou zemi. Možná si ale říkáte, proč vlastně jít bojovat? Vždyť by se dalo také vzdát…nebo ne? Nebylo by to lepší? Předejít všemu tomu umírání, které by válka mohla přinést? Znamená snad to, že jste odhodláni a hrdí na to, že budete bránit svou zemi, že chcete za každou cenu válku? Že chcete zabíjet nepřátele? Ne. Chcete jen bránit své rodiny… vaše domovy.

"Štábní kapitán Pejchl pak dvakrát vyzval ty vojáky, kteří by ze strachu o život nedokázali splnit tento úkol, aby se přihlásili, že budou odvedeni do Náchoda výměnou za jiného vojáka. Upozornil při tom, že strach o život je přirozená vlastnost člověka, a proto se žádnému nic nestane, pokud se včas přihlásí. Po dvou výzvách se nepřihlásil nikdo. Až při třetí výzvě, při které upozornil osádku, že způsobí-li někdo v kritických chvílích boje paniku, bude jej nucen v zájmu splnění úkol zastřelit, přihlásil se vojín, který byl poslán do Náchoda se žádostí o výměnu."

vzpomínka Eduarda Zicháčka z knihy Opevnění na Náchodsku: Skutečnost a vzpomínky

POD TUNOU BETONU

Co když přijdou?

Probudíte se druhý den?

Možná v takových chvílích vzpomínáte - na zážitky ze svého dětství, na své lásky a třeba také na to, co jste mohli udělat lépe. Kdy jste se k někomu nezachovali spravedlivě a dnes víte, že byste to všechno udělali jinak. Možná si teď říkáte, co byste ještě nejraději řekli svým blízkým - byla na to vždy spousta času, že ano? Jenže teď už není. Jste v bunkru a víte, že odtud nejspíš už nikdy neodejdete. Jediná možnost, jak jim povědět, co máte na srdci, je jim to napsat…

"Pozdě večer jsem prošel krytem, abych se podíval na své spolubojovníky. Naskytl se mi pohled, na který nikdy nezapomenu. Vojáci seděli u zbraní a na kolenou psali dopisy na rozloučenou. Mnohý z nich měl před sebou fotografii své maminky nebo děvčete. Nikdo z nás nevěřil, že nastávající boj přežijeme. Přesto jsme zůstali, abychom splnili úkol, který byl před nás postaven."

vzpomínka Eduarda Zicháčka z knihy Opevnění na Náchodsku: Skutečnost a vzpomínky

Člověk najednou pochopí to, když se říká, že je důležité brát každý den tak, jako kdyby byl tím úplně posledním. Teď to najednou může být pravda. Jak rád by člověk v takový okamžik seděl v teple domova a dal svým nejbližším pocit, že tu pro ně je? To vše ale nejspíš bude brzy pryč, protože přijde válka. A vy přesto čekáte. Neutíkáte. Jaké to asi bude? Jaké bude poprvé zastřelit nepřítele, který vás, pokud to neuděláte vy, zabije?

Je konec září roku 1938. Venku je tma a na vás doléhá únava. Zavírají se vám oči a napadá vás, do jakého světa se ráno probudíte… jestli se ráno vůbec probudíte. Bojíte se usnout, protože čím dřív usnete, tím… ale už prostě nemůžete. Jste příliš unavení.

VÁLKA NENÍ, VŠUDE MÍR!

Toho dne vám oznamují, že žádná válka nebude. Po tom všem, co se v pohraničí Československa stalo a kdy došlo i ke krvavým střetům vojáků Československa s Němci, kteří pokračovali ve svých násilnostech, vám najednou velitel oznamuje, že je potřeba z pevností odejít. Pohraničí, které jste měli (a sami chtěli) bránit, dostanou Němci! To vše proto, aby se hlavně neválčilo - to vše proto, aby byl mír. Jak nás mohli Britové a Francouzi Hitlerovi tak snadno obětovat?! Jak mu můžou věřit, že dál už nepůjde? Že československé pohraničí je to poslední, co chce?! Jak mohli Československo tak snadno zradit?!

Jak vy, tak i vojáci kolem vás, jste zklamaní, zdrcení a je vám do pláče. Cítíte ostudu? Je to dost možné, protože to takhle vnímá mnoho vojáků a důstojníků. Jsou to pro ně chvíle naprosté hanby. Mnozí s tím nedokáží dál žít. Nesmět bránit svou zemi. Nesmět chránit své domovy a své rodiny. To je něco tak strašného! A proto dokonce někteří z vojáků spáchají sebevraždu. Odmítnou totiž žít nadále s vědomím, že museli přenechat část své země nepříteli. Nepříteli, který tak moc vyhrožoval a zvyšoval nátlak, až nakonec dostal to, co chtěl. A to jen proto, že se evropské mocnosti, které navíc ještě před nedávnem vyhrály světovou válku, bály Hitlera zastavit, dokud to ještě šlo.

Je ale čas utřít slzy. Slzy, které nějak… nejde zastavit. Země, kterou jste byli všichni odhodláni bránit, bude přece žít dál. V očích Britů a Francouzů to bude pořád Československo, byť v trošku jiných hranicích. Je to podle nich prostě jen obyčejná výměna - kus území za mír v Evropě. Proč jen ale máte pocit, že to není konec? Proč máte takový ten vtíravý dojem, že Hitler ještě jednou přijde a tentokrát zabere i ten zbytek republiky? Možná… se to stane velmi brzy. Jak pak budete schopni chránit svůj domov a svou rodinu?

***

Tento příspěvek je připomínkou mobilizace, kterou vláda Československa, společně s prezidentem Edvardem Benešem, vyhlásila 23. září 1938. I přes veškeré nadšení a odvahu bránit svou zemi proti silnějšímu a početnějšímu nepříteli, Československo odevzdalo Německu své pohraničí bez jediného výstřelu. Jen o několik měsíců později, 15. března 1939, Adolf Hitler opravdu obsadí i zbytek toho, co z malé republiky zbylo. A nakonec 1. září 1939 vpadne Německo do Polska. Tímto okamžikem začne nejstrašnější válečný konflikt v dějinách lidstva - ani ne rok poté, co Hitler tvrdil, že pohraničí Československa, kde žije německá menšina, je posledním územním požadavkem.

Právě tu odvahu, kterou měli nejen všichni muži, ale i obrovské procento československé populace odhodlané bránit republiku, je důležité si připomínat i dnes.

Zeptám se vás tak ještě jednou - bránili byste svou zemi? Budu rád, když mi to napíšete dolů do komentářů…

Fotografie vznikly díky spolupráci se Stráží obrany státu Náchod.

ZDROJE, Z NICHŽ JSEM VYCHÁZEL:

Eduard Stehlík a Martin Vaňourek, Osmnáctí hraničáři, Martin Vaňourek 2000.
Václav Kaplan a Jaroslav Brož, Opevnění na Náchodsku: Skutečnost a vzpomínky, Okresní muzeum v Náchodě 1988.
Piotr M. Majewski, Kdy vypukne válka? Academia 2023.
Jiří Padevět, Kronika druhé republiky, Academia 2022.

Četlo se vám dobře, máte nějakou poznámku či dotaz? Nechte mi komentář :)